Hrál. Zapomněl na všechno kolem sebe, opřel prsty do kláves, zavřel oči a nahlas zpíval léty a těžkým barovým vzduchem unaveným hlasem. Hrál nejlépe jak dovedl. Hrál lépe, než v dávno minulých dobách svého mládí. Hrál lépe, než kdy hrál jeho učitel. Hrál lépe, než kdy hráli členové komise, co ho nepřijala na akademii.
Hrál tak dobře prvně ve svém životě.
Zpěvem se snažil překřičet poznání, že tak úžasně hraje už naposled ve svém životě. Přesto to plně nedokázal. Snad právě proto vložil úplně vše do své hudby.

Vše, co mu ještě zbývalo.
Vše co měl.
Vše, co kdy chtěl mít.
Vše, co kdy chtěl umět.
Hrál…

Je sobotní večer, bar otvírá.
A známí se hned hrnou dál.
Ten stařík, co sedí tam opodál,
laská svůj první drink.

Říká: „Zahrej mi tu mou oblíbenou,
no však ty víš, o kterou jde.
Ta smutná,
ale i veselá,
je o každém, co dnes tu je.

Lá, lá, lydi dá…

Hej, zapěj, ty za tím piánem,
zahrej, už končí den.
Všichni chcem slyšet tvůj klavír hrát,
hudbou nám smutky vem.

Jen na okamžik otevřel oči.
Viděl je, ozářené poblikávajícími světly.
Vypadali strašidelně.
Nehýbali se.
Pianista v pauze nasucho polkl.
Bodlo ho na hrudi a na moment se mu sevřelo hrdlo.
Poznával je.

Tam u baru sedí kámoš John,
co zatáh mi nejeden drink.
Je samý fór, jazyk jak břit,
však jinde on chtěl by dnes být.

Povídá: „Hej, kámo, jestli chceš, tak mi věř,“
náhle vážný, úsměv je pryč.
„Víš, kámo, já moh bejt superstár,
kdybych jen vodsaď neměl klíč.“

Lá, dá, ládydá…

Dovolil si jednou rukou na okamžik vynechat, aby sáhl po sklenici s vodou a rychlým lokem si svlažil ústa. Netrvalo to ani tři takty – už v tom měl za léta praxi, přesto, když klavír trochu zvolnil, několik z nich se pohnulo.
Ne moc, jen sotva o půlkrok…
O půlkrok blíž piánu.
O půlkrok blíž pianistovi.

Támhle Paul prodává lži a sny,
prý nemá na ženu čas.
Teď baví se Jimmym, co chce pryč od maríny
a ráno se rozmyslí zas.

A servírka kandiduje ve volbách
a támhleten nechce už pít.
Je nás tu mnoho, ač každý je sólo,
je líp tady než doma být.

Lá, li, ládydá…

Nemohl přestat hrát, i když se zdálo, že ty příšery jsou už téměř u něj. Ten song… za to mohl ten starý song. Ani nevěděl, proč začal hrát právě pianistu.
Snad proto, že ho musel na přání hrát každý sobotní večer?
Snad pro nádherně prostou a přirozenou melodii?
Snad proto, že byl o něm?
O pianistovi?
Prsty tančily na klávesách v mezihře a on se jen v duchu ušklíbl.
Svá nejlepší léta měl dávno za sebou a dobře to věděl.
Dobře věděl, že tento bar bude jeho poslední štací.
Nikdy to nahlas nepřiznal, ale byl rád, že našel ve městě práci – vždyť kdo dnes stojí o pianisty? Kdo by v baru poslouchal drnkání klavíru místo řízné muziky z rádia?
Snad už jen tady, v posledním baru původního stylu, v poslední výspě starých časů uprostřed velkoměsta.
Miloval svou práci, miloval bar, kam večer co večer chodil hrát a zpívat.
Miloval, i nenáviděl.
Nenáviděl bar, nenáviděl hosty, ať už stálé, nebo náhodné návštěvníky. Nenáviděl každý song, co si u něj někdo objednal.
Nenáviděl, i miloval.
Přesto myšlenka na to, jak zase usedne k pianu, ho každé odpoledne vytáhla z postele malého, temného přízemního bytu na rušné ulici jedné z horších čtvrtí města.
Neměl rodinu, neměl ženu. Neměl přátele ani známé. Měl jen ten starý otlučený klavír proti barpultu.
Měl jen doutník, co ho čekal na popelníku, sklenku s martini a sklenku vody.
Měl hudbu, měl tisíce a tisíce písní, co hrál i zpíval bez listu.
Hudba bylo to jediné, co po dlouhá léta měl.
Hudba bude to poslední, co s ním zůstane, až přijde konec.
Proto hrál.
Proto hrál, jak nejlépe uměl.
Alespoň jednou, jedinkrát.

Hej, zapěj, ty za tím piánem,
zahrej, už končí den.
Všichni chcem slyšet tvůj klavír hrát,
hudbou nám smutky vem.

Letmo se rozhlédl.
Byli stále blíž a blíž…
Na čele se mu třpytily kapičky potu, ale on neměl čas je otřít. V krátké pauze se nadechl, lehce zaklonil hlavu a hlasitě pokračoval dál.

Sobotní parta zas přichází,
a šéf to moc dobře ví.
Že chtějí zbavit se žízně, že chtějí poslouchat písně,
alespoň chvilinku snít.

Zdálo se mu to, nebo klavír zněl nějak jasněji a čistěji, než dřív?

Tak nechám prsty tančit po klávesách
A mikrofon přistrčím blíž
Hosté zpívají se mnou, pak sklenici zvednou
Na přípitek, zdraví, však víš.

Lá dá, dy di dá….

Ne, nezdálo se mu to. Plný, široký zvuk klavíru se rozléhal barem a zněl jak nikdy dřív.

Hej, zapěj, ty za tím piánem,
zahrej, už končí den.
Všichni chcem slyšet tvůj klavír hrát,
hudbou nám smutky vem.

Ještě jednou nechal zaznít melodii, pak ještě jednou a ještě a ještě.
Cítil, že nesmí přestat hrát.
Ale každá píseň jednou skončí, žádný refrén nelze opakovat do nekonečna.
Sešlápl pedál a nechal poslední takty splynout v jediný.
Prsty stále ještě položené na klávesách v posledním akordu písně.
Odpočíval.

Nehýbali se.
Zamrkal.
Ne, opravdu se nehýbali.
Natáhl ruku, popadl sklenici s vodou a dychtivě pil.
Vydechl a téměř prázdnou sklenku odložil zpět na piáno. Sáhl po vyhaslém doutníku, škrtl zapalovačem a rozdmýchal oheň.
Dvakrát potáhl.
Náhle, jako by mu poslední elektřina, co se ještě toulala v rozvodné síti, chtěla pomoct, se světla rozjasnila a přestala poblikávat.

V náhlém světle vypadala jejich mrtvá těla ještě děsivěji. Bledá kůže, povolené svaly v obličeji, klátivé postoje a sípavý dech.
Jako by to bylo před sto lety, kdy mrtví vtrhli do baru.
Rozrazili dveře a s temným chrčením se vrhli na hosty. Strhla se panika. Někdo se snažil utíkat, někdo bojovat, někdo prostě jen křičel.
Někdo ztuhl.
Jako on, jako pianista.
Pianista ztuhl v půli refrénu a oněměle hleděl na masakr, co se kolem něj odehrával.
Trvalo to jen chvilku, ale jako by to bylo mnohem, mnohem déle.
Hodiny.
Dny.
Roky.
Hosté zdánlivě vyhráli. Živí mrtví byli udoláni, ale za strašlivou cenu.
V celém baru nebylo jediného hosta, jediného člena personálu, který by nebyl aspoň trochu pokousán.
Pak už to bylo rychlé.
Všem se z očí pomalu vytrácel život a nahradil ho… hlad.
Živí mrtví se postupně obraceli k poslednímu opravdu živému člověku v baru.
K pianistovi.
Pomalu, vrávoravě se blížili.
Pianistu při tom pohledu přešla ztuhlost a začal hrát.
Věděl, že hraje svůj poslední song.
Právě odezněly poslední tóny pianisty.
Zvuk klavíru se dávno rozplynul.

Něco nebylo v pořádku.
Nehýbali se.
Nepřibližovali se.
Kývavě stáli. Tiše, bez zlobného mručení.
Čekali.

Pianista se překvapeně rozhlížel a potahoval z doutníku. Upil doušek ze sklenky martini, kterou mu na klavír vždy přinesla… zatajil dech.
Ona.
Poznal ji.
Stála sotva krok od něj, zlehka opřená o klavír, tak, jak měla ve zvyku, když ještě žila.
Pianista se na ni podíval. Smutně přejel očima po havraních vlasech lemujících kdysi krásnou tvář. Před očima mu v mžiku prolétly vzpomínky…
Přišla do baru jako mladičká, sotva po škole a hledala práci, než se uchytí někde u filmu, divadla či rádia. Pianista se tehdy při pohledu do jejích světle modrých očí zamiloval, takže se přimluvil u majitele, aby přijal to milé děvče jako servírku.
To bylo před dvaceti lety.
Nikdy jí neřekl, co k ní cítí. Trpělivě sledoval její známosti, byl jí nablízku, kdykoli se rozešla s klukem, mladým mužem, později mužem… Byl šťastný za chvíle, které mohl trávit v její blízkosti zde v baru. Byl vděčný za připravený popelník, doutník, vodu a martini.
Vždy tajně doufal…
Pozdě.

Pozdvihl sklenku s martini a naráz ji vyprázdnil. Pak s ní mrštil o zem po ruském zvyku, pohlédl do nemrtvých světle modrých očí, položil prsty na klávesy a začal hrát.
Hrál song, co hrál již snad miliónkrát, jen teď zapomněl původní text.
Nevadilo to.
Ač nebyl básník, slova se mu linula přímo ze srdce.
Ač předchozí song zahrál úžasně, nyní hrál ještě lépe.
Nikdo nikdy dřív nedokázal zahrát píseň tak, jako teď on.

Její úsměv je zbraní,
její pohled mne bolí.
Má víra se ztrácí a ona to ví.
S ní na mne se dívá i ta šelma v ní.
Ať živá či mrtvá,
tak zůstává nejkrásnější…

Když nesla se sálem,
když držela číš.
Když stála za barem,
tomu neuvěříš;
měla ústa jen k smíchu – to už je pryč.
Ač úsměv jí chybí,
tak zůstává nejkrásnější…

Oh, už jde ke mně blíž.
Teď už žene ji hlad,
zbývá jen kroků pár…

Oh, jako vždy budu hrát.
Prsty na klávesách,
hlas unavený.

 

 

V textu je použit volný překlad písně Billyho Joela "Piano Man": https://www.youtube.com/watch?v=8sFlBJ1Jk3w 
a text na motivy písně Billyho Joela "She's always a woman": https://www.youtube.com/watch?v=7GyMfoAhksI