Štítky

, , , ,

Publikováno 25. 12. 2013
na serveru Diskuteri.eu
Ukrytá zpráva – díl druhý.

[ Výzkumné pracoviště nejmenované farmaceutické korporace, někde na okraji Paříže ]

CRO energicky mávla kartou před snímačem a už už se hrnula do prosklených dveří moderního areálu, který se sem, do příměstí Paříže, svým americkým a technickým vzhledem vůbec nehodil, ale přesto si za sklo ocelovou krabici odnesl jakýsi architekt ocenění. Nejspíše za odvahu a drzost. To ale CRO, rozladěnou napjatou situací, která povážlivě rozkývala její dosud pevné křeslo, nevnímala. Vnímala, že se ty zatracené dveře neotevřely. Po osmihodinovém letu, kdy si mohla jen bezmocně pročítat nic neříkající zprávy z francouzského pracoviště a vzteky skřípat zuby nad šílenými výdaji za strojový čas, co si tam pronajímali, byla značně unavená. Usnout se jí podařilo jen na pár chvil, ale vždy ji probudil stejný sen, v němž ji kvůli rozmařilosti francouzského týmu sesadili z tak obtížně získané pozice. Že ten ústav nezavřela hned, jak převzala místo! Ale to ne, to ji frantíci ujišťovali, jak skvělého úředníka na vyřizování dotací z EU mají, jak se jim ho podařilo přetáhnout od konkurence, a že jejich výzkum mateřskou firmu vlastně vůbec nic nestojí… no, tři roky to byla pravda, proto je taky pustila ze zřetele. Ale pak najednou, během necelého půl roku, dokázali utratit skoro celý rozpočet její divize jen za strojový výkon pronajatý od Amazonu.
A co čert nechtěl, sám velký CEO se rozhodl, že se proto do Francie podívá. Jen díky tomu, že její mladý sekretář… pardon, výkonný asistent, byl tak moc za dobře s CEOvou sekretářkou, hrome, výkonnou asistentkou, se dozvěděla tuto zprávu včas.
Ještě že CEO bere na výlet do Paříže i ženu a obě dcery – ten skrblík asi dostal doma ultimátum – takže bude mít čas zjistit, co se vlastně děje.
Dveře, před kterými stála, se neotevřely. Znovu zuřivě zamávala kartou před snímačem. Nic. Pohodila hlavou, až se jí zavlnily dlouhé, zářivě zrzavé vlasy značky Piere – jak dál? Nikdy si nezapamatovala příjmení svého kadeřníka, který si hrál na Francouze díky nějakým vzdáleným rodinným kořenům, byl to prostě Piere. Vztekle přitiskla kartu na snímač s úmyslem vecpat mu ji do chřtánu, kdyby tam nějaký byl, ale v tom dveře zabzučely. Nevybíravě do nich kopla, div že si neurazila podpatek.

Mramorová podlaha se rozechvívala vzteklým klapotem letošního modelu křusek od Prady. Zdi z pohledového betonu občas natřeného rudou, zelenou či modrou barvou klapot ještě násobily a nesly ho celou rozlehlou budovou. Dělalo jí to dobře, jen ať ti frantíci vědí, že je tu inspekce z nejvyšších míst, protože jestli padne ona, padnou oni s ní, o to se postará, i kdyby to měla být poslední věc, co ve funkci udělá.
Prošla prostornou halou s jásající fontánkou, kolem prosklených a prázdných zasedaček, až se konečně dostala do chodby s laboratořemi.
První dveře byly zamčené.
Druhé taky, stejně tak i třetí, čtvrté, páté… už při třetích dveřích vzdala klepání a rovnou zkoušela kliky. Snímač na kartu nebyl u žádných dveří. Proč? Matně si vzpomínala, že podepisovala nějaký projekt vstupního systému pro celou tuhle zatracenou budovu.
A kde vůbec všichni jsou? křičela v duchu. Kromě vzteku se jí pomalu začínala zmocňovat také panika.
Teprve předposlední dveře šly otevřít.
Vpadla dovnitř jako uragán a … uraženě se zastavila. Laboratoř byla prázdná.
„Je tu někdo?“ zavolala trochu ochraptěle. Odkašlala si „Tak sakra, je tu někdo?!“ Do hlasu se jí vrátila obvyklá útočná kadence, kterou si přinesla ještě z mládí v Brooklynu.
Z kouta se ozvalo zavrzání židle, ale nikdo jí neodpověděl. Zatracení frantíci.
„Bonjour,“ řekla francouzsky se silným americkým přízvukem.
Zpoza počítače v rohu vykoukla hlava mladého muže: „Salut,“ přikývla a vzápětí se objevil i zbytek ukryté postavy.
CRO si ho zálibně prohlížela. Nevypadal sice tak dobře, jako její sekretář, který se příležitostně živil jako model, ale vcelku to ušlo. Mimoděk si přejela rty jazykem a hodnotila, jak moc velké sousto by to pro ni, udržovanou (oficiálně) čtyřicítku, bylo. Pak si ale vzpomněla na svůj vztek a na důvody, proč přišla – milostná dobrodružství mohou počkat, až jak to tady dopadne.
„Kde jsou všichni?“ zeptala se anglicky. Nepříliš utajeného ostří si mladík nevšiml.
„Kté by bylí? Na oběťé – je pšesé poletné,“ řekl tak samozřejmě, že se CRO nezmohla na okamžitou reakci.
„Víte, kdo jsem?“ zeptala se místo toho.
„Así něktó ot nás, dyš jesté se dostalá dovnítrš,“ komentoval to mladík, který se už zase ukryl za monitor.
CRO se k němu vydala pomalým, rozvážným krokem. Jako vždy, když šlo do tuhého, rázně odložila emoce stranou a jala se řešit situaci.
„Jsem vaše šéfka, ředitelka vědeckého výzkumu.“
„Fy musité být mademoiselle Irene,“ rozzářil se na mladíkově tváři vlídný, zdvořilý úsměv. „Claude, totíš šéditél o fás krasněé mlufíl,“ řekl s protivným francouzským přízvukem. „Sopák bysté potřšebovalá?“
„Aby sem okamžitě přišli ostatní. Zavolejte je, ihned!“ řekla důrazně.
„Alé to nepujté, šli na objét.“
„Copak nemají s sebou mobily? Zavolejte je,“ pokračovala s důraznou asertivitou.
„Ktepák, pši obětjé mobíl nesvedají,“ vysvětlil mladík. CRO protočila oči v sloup. „Alé sa malá chvilešká oní spatký.“
„Za jaká malá chvilešká?“ řekla rezignovaně.
„Nó, uš jsou chodinků prýš, takšé sa takovóu půlchodinků, chodinků, být tadý.“
Francozskou pobočku zrušit, psala si CRO tom do svého virtuálního diáře, který si v hlavě vytvořila již na studiích – na nějakém semináři osobního rozvoje.
„Dalá bysté si satím kafů a tšebá croissant?“
„Tak dobře,“ řekla unaveně a sedla si na nejbližší židli. S nelibostí zaznamenala, že jde o plně polohovatelný model s extra podpěrami pro páteř a nastavitelnou vůlí sedáku. Extra drahá třída, ne daleko od její vlastní počítačové židle… možná, uvažovala, že když rozprodá nábytek, vybavení a budovu, tak nakonec nebude celková ztráta až tak velká. To by mohla ustát.
„Chnét to budé…“ zvedl se mladík úslužně a pružným krokem se vydal k masivnímu kávovaru, za který by se nemusela stydět ani nejlepší restaurace.
Rozprodat, to by šlo, usmála se CRO.

Zatímco čekala, až se frantíci vrátí z polední siesty, vyjela si na svém tabletu faktury za vybavení budovy, cenu budovy podle minulých daňových přiznání, prošla si nabídky nemovitostí z blízkého okolí, a odhadla zisk po prodeji pobočky a vybavení. Po několika emailech s právním oddělením, kde jí vysvětlili, že náhradní práce v cizině není ve Francii důvodem k nevyplacení odstupného, odečetla nechutně přemrštěnou částku odstupného pro deset zaměstnanců a výslednou sumu porovnala s dosud utracenými penězi… stále ještě chybělo asi dvacet miliónů. Srdce jí bušilo námahou a vztekem.
Při rychlé videokonferenci s CFO, po té, co mu nastínila krizový plán, kdyby bylo potřeba pobočku prodat, se konečně uklidnila. Ztrátu by bylo možné ponechat primárně na rušené pobočce, což by snížilo daně při prodeji na nulu; to by nějaký ten milión vrátilo zpět. Zbytek ztráty by se účetně převedl na několik dalších poboček, kde stejně potřebují snížit daňový základ. Akcionářům by se pochlubili snížením nákladů a možná by si vedení mohlo připsat další bonusy.
Tohle už začínalo vypadat dobře.
Když se s CFO loučila, už zase z ní zářilo sebevědomí a rozhodnost.
Nějaká Francie ji přece neporazí.

Pro uklidnění chvíli ostřelovala šílené konstrukce naštvanými ptáčky. Stihla sotva dva levely, když z chodby uslyšela kroky a halas následovaný klapání dveří. Její společník vyběhl na chodbu a za chvíli se vrátil s místním ředitelem.
„Mademoiselle Irene,“ pozdravil ji s úsměvem. Mluvil jen s nepatrným přízvukem, takže CRO zněla jeho řeč mile a s jemným nádechem slasti. Na tohoto šarmantního, sympaticky prošedivělého padesátníka se prostě nemohla zlobit, že jí neříká Ajrín. Obě setkání s ním byla pro ni velmi příjemná, věděla však, že doma je Claude své ženě věrný. Škoda.
Nebránila se, když jí políbil ruku.
„Kdybych věděl, že přijedete, čekal bych vás na letišti sám. Pročpak jste nezavolala?“
„Nebyl čas, Claude,“ usmála se hořce.
„Vy, Američané, nemáte nikdy na nic čas, pořád někam spěcháte, ani dobré jídlo si nestihnete vychutnat – obědvala jste vůbec? Nedaleko si jeden rus otevřel bistro a vaří skutečně výtečný boršč. Nemáte hlad?“
„Ne,“ skoro odsekla, „později. Možná. Teď musíme mluvit pracovně.“
„Když to musí být, tak jedině s šálkem kávy. Už jste viděla náš úžasný kávovar? Sehnal jsem ho přes známého, se kterým občas hráváme petang.“
CRO odvrátila tvář, aby Claude neviděl jak protočila oči. Oni mají čas hrát petang. Vzpomněla si na scénu z nějakého filmu kde tlupa otrhaných francouzských důchodců hraje v parku divnou hru… tohle jí ke Claudovi nějak nesedělo, ale co, je to jen Francouz.
„Dobře, tak s kávou,“ souhlasila. Sice to byla už druhá káva a na tyhlety silné evropské dryáky nebyla zvyklá, ale možná bude potřebovat veškerou energii, kterou jí kofein může dodat.

„Vezmeme si to ke mně nebo do zasedačky?“
„Jsem tu kvůli těm vašim nákupům strojového času,“ začala CRO zatímco Claude osobně obsluhoval kávostroj.
„Tak to bude lepší zůstat tady,“ připustil Claude.
„Proč?“
„Nu, protože tady vám můžu ukázat předběžné výsledky, to vás zajímá, není-liž pravda?“
„To by bylo dobré,“ řekla zamyšleně, „alespoň se můžeme připravit na prezentaci.“
„Prezentaci?“ podivil se Claude.
„Přijede sám velký CEO.“
„Geore? No to je skvělé! Vezme s sebou i svou roztomilou ženu a dcerky? Té mladší bude už asi tak patnáct, že? No to musím zavolat Michele, moc ráda ho uvidí. Mimi!“ zavolal. „Musím říct Mimi aby nám zarezervovala místa v nějaké dobré restauraci. Jean je doma ze školy, možná by šel s námi, je to sice fracek, ale na dvě mladé a hezké Američanky bude určitě zvědavý,“ podal CRO šálek vonící černé kávy zatímco spřádal plány. „Mimi!“
„Počkejte s tím, Claude,“ řekla CRO smířlivě, jak se snažila tlumit jeho nadšení. „Utratili jste opravdu moc peněz a jestli ty vaše výsledky nebudou stát za to, budeme muset,“ polkla, „minimalizovat ztráty.“
„To nebude tak zlé,“ opáčil sebevědomě, „to, co tu zkoumáme, je to nejdůležitější na světě vůbec.“
„No to chci tedy vidět.“
„Uvidíte, Irene, nebojte. Jsme skoro hotoví. Jean-Paule?“ zvedl hlas a otočil se. „Jak jsme na tom?“
„Sbyfá así tesét minít,“ ozval se mladík s příšerným francouzským přízvukem, který CRO uvítal.
„To jsou dobré zprávy,“ usmála se CRO a usedla. Stejně vás zrušíme, pomyslela si kysele. „Co tedy vlastně zkoumáte?“
„DNA,“ začal Claude.
„To vím…“
Claude se usmál přerušení.
„Já vím, že to víte, ale nevíte jak ji zkoumáme.“
„Tak jako ostatní laboratoře na výzkum DNA?“ nadhodila.
„Ne tak docela,“ Claudovi škubly koutky úst v jemném úsměvu, „jsou to dva roky, co nás napadlo, že DNA je jen záznam informace. Ano, ta hlavní část informace v ní slouží k tomu, aby se množila, zachovala, ale je tam mnoho kusů, které se tohoto tanečku neúčastní, jen tam prostě jsou.“
„O junkDNA vím dost,“ ohradila se CRO. Ne nadarmo měla dva doktoráty, i když jeden z nich byl z ekonomie.
„Nevíte ale, že veškerá takzvaná junkDNA nese jen roztříštěnou informaci, která původně tvořila jeden celek. Jako by šlo o nějakou zprávu, nějaký ucelený text.  Tedy, informace máme jen z DNA/RNA sekvencí z bakterií a prvoků, na složitější výpočty ze složitějších struktur bychom potřebovali více zdrojů,“ zamyslel se Claude. CRO jen vzdechla. Téměř neslyšně. „Ale podařilo se nám odhalit, že v DNA všech bakterií a prvoků jsou stopy nějaké původní informace, jen jsou dnes její střípky poněkud zpřeházené a neúplné. Ale také se nám podařilo vyvinout algoritmus, s jehož pomocí jsme identifikovali jednotlivé díly skládačky, takže se nám podařilo celou informaci zrekonstruovat.“
CRO zalapala po dechu. Claude nelhal, takový výzkum opravdu za všechny ty náklady stojí, i když renderování Avatara bylo možná levnější.
„Ale to není všechno,“ Claude udělal dramatickou pauzu a napil se.
„Tak co ještě?“
„Zjistili jsme, že v samotné DNA je zapsaný klíč k přečtení a překladu – nemáme sice celou zprávu, ale máme dost, abychom si udělali představu, co ta zpráva obsahovala.“
„Zpráva od stvořitele?“
„Možná. A nebo možná, nějaká zpráva zakódovaná v DNA sekvencích bloudila vesmírem a čekala na vhodné místo, kde předat své poselství. Uvidíme. Už brzy,“ ukázal směrem k počítači.
„Ráda bych to viděla.“
„A nenecháme to až u toho bude George?“
„Ne,“ zavrtěla rázně hlavou, „chci vědět, co budeme předvádět. Záleží na tom vaše budoucnost – a možná i moje.“
„To jsme opravdu utratili tolik?“ řekl Claude trochu zaraženě.
Konečně, pomyslela si CRO, konečně mu dochází co provedli.
„Ano,“ potvrdila.
„Tak dobře, pustíme si výsledek, a pak půjdeme spolu na ten výborný boršč, ano?“ už zase se mu vrátila dobrá nálada.

„Za chvíli zavolám jak jsme na tom, možná nebudeme muset nic rušit, možná budeme.“ napsala rychlou textovku pro CFO. Claude si zatím povídal s tím mladíkem u počítače.
„Tak jak?“ zeptala se.
„Tšiset sekúnd,“ ozval se Jean-Paul.
CRO usrkla kávu a s mobilem v ruce přešla k oběma mužům.
„Zvědavá?“ řekl Claude zálibně.
„Jistě,“ sykla. Kdo by nebyl zvědavý.
Ukazatel postupu přeskočil z devadesáti devíti na sto procent. Pak se začal objevovat text.
„náš přípravek je zaručený, spolehlivý a plně na přírodní bázi. Zpříjemněte si své intimní chvíle, nyní se slevou až patnáct procent.“

Chvíli bylo ticho.
„To je vše?“ zeptala se CRO.
Claude se zmateně podíval na mladíka u počítače. Ten kývl.
„Za 400 miliónů?“
„Nemohli jsme vědět co v tom textu je,“ řekl smutně Claude.
„Ne, to jste tedy nemohli,“ řekla CRO, ale z jejího hlasu zněla jasná výčitka. „Zatraceně,“ ulevila si. Zmáčkla tlačítko telefonu. „To jsem já, ano. Můžeš to tedy spustit? … Jasně, díky. A mimochodem, stojíš ještě o můj názor na to, jestli máme koupit tu agenturu pro mailmarketing? … Dobře. Tak si piš, že jsem ZÁSADNĚ PROTI!
Zavěsila dřív, než se jejím výkřikem poplašený CFO stihl zeptat proč.

Advertisements