Štítky

, , , ,

Publikováno 30. 12. 2013
na serveru Diskuteri.eu
Ukrytá zpráva – díl třetí

[ Tajná základna vojenského výzkumu, Čejenské hory ]

„Doufám, že to za všechen ten čas stojí, Jacku,“ pronesl postarší muž v trochu pomačkaném a trochu ušpiněném drahém obleku, zatímco si mnul pravé oko poněkud podrážděné skenerem sítnice.
„Chtěl jste to, senátore,“ připomněl mu suše muž v polní uniformě generála.
„Ano, chtěl,“ připustil senátor, „ale to bylo před dvěma volebními obdobími, pokud se nemýlím.“
„Výzkum byl náročný.“
„A drahý.“
„Nezapomněl jsem na to, kolikrát jste nás podržel. Ani na vaši podmínku.“
„Byl jsem pošetilý,“ zuřivě mrkal, jak se snažil zbavit svědění ve skenovaném oku. „K čertu, generále, říkal jste, že ten sken je bezbolestný.“
Generál se jen ušklíbl: „Někde jsme museli ušetřit.“
„Dobrá, už mi povíte, o co jde?“
„Až dole, senátore,“ poklepal si generál ukazováčkem na ucho.
„Jsme snad v chráněném objektu, ne?“ utrhl se senátor.
„Pravidla. Až dole.“
„Jak moc dole?“ zatvářil se senátor zděšeně.
„Sedm pater. Neříkejte že vás ta cesta tak zmohla.“
„Je mi už mizerných dvaasedmdesát, až vám bude taky tolik, tak přijďte a popovídáme si o tom, jaké to je, když vás vytáhnou z pohodlí kanceláře, pryč od jediných dvou věcí, co vás ještě drží na živu – tím myslím whisky a doutníky, ne politiku a sekretářku – odvezou vás na letiště, odtamtud přeletíte půl států vojenským speciálem na nějakou zapomenutou základnu, pak ještě vrtulníkem do hor a pak tohle všechno… a to nemluvím o tom, že obsluha v tom letadle byla prachbídná, sendviče zkažené a místo skotské mi podstrčili prachsprostý bourbon.“
„To se velmi omlouvám, senátore,“ usmál se generál, „ruka, která podepisuje naše rozpočty by si zasloužila lepší zacházení, ale jak jsem říkal, ten průlom byl náhlý a na experiment již nelze déle čekat. Tudy,“ ukázal vlevo.
„Chcete stihnout letošní jednání o rozpočtu, nemýlím-li se,“ zablesklo se senátorovi v očích.
„Popravdě ano, pane,“ usmál se generál. „Tady, do výtahu.“
„Už jsem se bál, že mne poženete těch sedm pater po schodech,“ oddechl si senátor.

Generál otevřel dveře výtahu a vystoupil první. Senátor ho těžkým krokem následoval. Rozhlížel se po spoře osvětlené chodbě. Zdi byly vymalovány strohou vojenskou šedí, kterou oživovaly jen barevné navigační šipky a pruhy.
„Tudy, jdeme do sekce C 14.“ kývl generál hlavou vpravo.
„Je to daleko?“
„Ne, pane. Asi padesát metrů.“
„Padesát čeho?“
„Asi blok, pane.“
„Tak sakra mluvte jako člověk,“ zabručel senátor.
Generál ohleduplně zvolnil krok. Při pohledu na senátora mu bylo jasné, že si starý muž již potřebuje odpočinout. Tak, aby ho rozptýlil, rozhodl se začít s vysvětlením experimentu, který byl připraven.
„Ptal jste se, jestli vám ta námaha stojí za to,“ začal opatrně, „myslím, že za chvíli uvidíte, že jsme všechny ty peníze, které jste nám tak velkoryse přiděloval, utratili nadmíru efektivně.“
Senátor se na něj podezřívavě podíval.
„Jen abysme se dohodli na pojmech – víte, co je DNA?“
„Vím,“ zaskučel senátor, „nevěřím v ni, ale vím co to je.“ Náhle se zastavil. „Nechcete mi snad říct, že jste vyrobili umělý virus, co bude zabíjet jen teroristy nebo tak něco?“
„Ne, to ne, pane.“
„Dobře. Lidé nemají právo hrát si na boha.“
„My jsme se nesnažili vyrábět život, jen jsme se snažili ho číst.“
„A k tomu byly všechny ty prostředky? Vy jste přece vojenský výzkum, vy máte zkoumat to, co ochrání naši vlast, ne si číst v božském díle,“ řekl senátor mrazivě.
„Ano a ne, pane, práce s DNA byla jen paralelní funkcí našeho výzkumu, který se primárně zaměřuje na lámání nepřátelských i přátelských šifer a kódů – a protože k analýze velkého množství dat je třeba velké úložiště, pracovali naši vědci s úložišti na principu umělé DNA.“
„Takže lámání kódů. Takže jste s tím pokročili?“
„Velmi. Není šifra, kterou bychom pomocí DNA počítače nerozluštili během sekund.“
„To je to, co mi chcete ukázat?“
„Ne, pane. To je teprve začátek.“
„A pokračování?“
„Nerad bych připravil naše vědce o tu čest, ostatně, už jsme tady. Vidíte?“ ukázal na červeně rámované masivní dveře s uklidňujícím nápisem „Bezpečná zóna 4“.
„Výborně. Potřebuji si sednout.“
Generál otevřel dveře.
Pohled do místnosti senátorovi vlil do žil novou sílu a na tváři mu vykouzlil úsměv.
„Konečně pořádné přivítání, generále,“ řekl vděčně, když ztěžka dopadl na nejbližší židli a okamžitě si přitáhl tác s občerstvením.

Senátor ocenil krátkou pauzu na občerstvení, kterou mu generál popřál tím, že si chvíli povídal s mladíkem v bílém plášti. Protože si generál dal na občerstvení záležet, byl krevetový koktejl kvalitní a dobrý, salát čerstvý, olivy prvotřídní a kromě vody a všelijakých ovocných či zeleninových šťáv nechyběla ani káva a celkem slušná skotská, byť jen desetiletá. Díky tomu se senátor díval na mladíka v čele místnosti docela shovívavě. A to i přes to, že se mu vůbec nelíbil. Nevypadal totiž jako vědec, neměl brýle, plandavé kalhoty, ani rozježené vlasy. Vypadal jako hipík, i když neměl tak dlouhé vlasy ani to směšné oblečení, jaké nosili hipíci, které si senátor pamatoval. Senátor neměl hipíky rád. Neměl rád ani negry, kanaďany, evropany, araby, židy a komunisty. Navíc ho na tom mladém vědci něco silně znervózňovalo. Snad ten sebevědomý postoj, nebo přezíravý, či možná dokonce blahosklonný pohled.
Senátorovi se, v přímé úměře k zaplňujícímu se žaludku, zlepšovala nálada, takže vědomě přestal sledovat mladíka, co tu možná dokonce vedl nějaký vědecký tým, a věnoval se pozorování místnosti, kterou tu přezdívali „Bezpečná zóna 4“. Zklamala ho. Vypadala stejně nudně jako každé zapadlé vojenské skladiště, jaká si pamatoval ze své služby v armádě. Nudná vojenská šeď, sem tam žlutočerné pruhy u snížených stropů, ostré zářivky místo světel. Plastový stůl a plastové židle. Na pozadí hučení vzduchotechniky, která marně bojovala s přízračnou zatuchlostí podzemního vzduchu.
Senátor se ještě trochu více rozvalil v plastovém křesílku, bylo mnohem pohodlnější, než jak vypadalo.
„Čekáme ještě na někoho?“ zeptal se.
„Ne, pane,“ odpověděl generál s úsměvem, „dnešní prezentace je jen pro vás, pro mne a pro několik dalších členů mého štábu – a všichni jsme již tady.“
„Takže, ještě než začneme, rád bych všem přítomným poděkoval, že tak ohleduplně počkali, než se mé staré tělo nasytí a odpočine si. Děkuji, děkuji,“ řekl se svým jižanským úsměvem, jímž léta úspěšně porážel politické oponenty, směrem k nevelké skupině vojáků a civilistů postávajících u nějaké obrazovky.
Zašumělo to, jak mu více či méně nahlas odpovídali, nicméně většina zdvořilostí se ztratila v hluku desítky odsouvaných a zase zasouvaných židlí, ťukání skleniček či hrnků o plastovou desku stolu a polohlasném hovoru usedajících lidí.

„Děkuji všem, že jste přišli,“ začal generál poté, co hluk, který v malém sále násobila nezvykle silná ozvěna, poněkud utichl. „O povaze našeho výzkumu jste byli všichni informováni. Aniž bychom zabíhali do technických podrobností, můžeme říct, že jsme všechny konkurenty, ať ze soukromého či státního sektoru předběhli o celá desetiletí. To, s čím teprve experimentují na našich předních univerzitách, my již máme. Máme DNA počítač a máme pro něj program, který dokáže přečíst libovolný šifrovaný text – i ty nejsložitější šifry prolomí řádově v sekundách. Troufám si tvrdit, že podobný projekt se venku neobjeví alespoň ještě dvacet let. Potud máme náskok. Co se ale stane, až opravdu někdo tam venku,“ pohodil mimoděk rukou šikmo vzhůru, „postaví svůj DNA počítač? K čemu ho použije?“
„K lámání šifer,“ hlesl někdo z publika.
„K vykrádání bank,“ opravil ho někdo jiný.
„K lámání našich šifer,“ řekl nahlas jakýsi plukovník.
„Ano, to také,“ usmál se generál, „lámání cizích kódů nás moc nezajímá, banky, no, doporučuji převést své vklady na pevné komodity – zlato, šperky a tak. Naše šifry neprolomí, ty už budou běžně postavené na našem DNA počítači, takže to nás také až tak netrápí.“
„Co nás tedy trápí?“ zeptal se senátor, který automaticky zareagoval.
„Všechno to, co zde bylo řečeno, jsou oblasti, kam se nový majitel DNA počítače pustí. Ale je tu oblast, které si možná nevšimne hned, stejně jako jsme si jí nevšimli my, ale jistě to nepotrvá dlouho a začne se jí věnovat přesně tak, jak se to stalo i nám.“
„Co máte na mysli?“ zeptal se někdo na druhém konci stolu.
„Čtení DNA kódu života obecně,“ řekl generál a na chvíli se významně odmlčel.

V místnosti bylo ticho, bylo slyšet jen jemné šumění vzduchotechniky znásobené ozvěnou. Senátor se naklonil k tácu s jednohubkami, zakroužil rukou a dvě si vzal.
„Je na tom něco nebezpečného?“ zeptal se dřív, než si zaplnil ústa minichlebíčkem s kaviárem.
„Pravda,“ ozval se vedle něj sedící plukovník, „je na čtení DNA něco nebezpečného z hlediska národní obrany?“
„Je a není,“ řekl generál zamyšleně. „Doktore?“
„Děkuji, generále,“ pokýval hlavou mladý vědec v bílém plášti. „Tak kde mám začít…“ poškrábal se na bradě. „Takže, DNA je vlastně jen záznam informace. K tomu účelu ji používá život obecně, k témuž účelu jsme ji použili při stavbě počítače. K témuž účelu jsme ji použili pro přenos informace, když jsme hledali spolehlivou cestu pro utajený přenos zpráv. Je skoro těžké uvěřit, že něco tak dokonalého, jako DNA vzniklo opravdu samovolně.“
„Nevzniklo,“ přerušil ho senátor nevrle, „Bůh to stvořil.“
„I tak by se to dalo nazvat,“ připustil vědec, „i když to není úplně přesně ono. Nebudu vás nudit detaily, které jsou spíše technické a biologické, důležité je, že jsme si všimli, že určité části DNA, které se běžně mají za nevyužitý balast, se nápadně podobají sekvencím, které k ukládání informací do DNA používáme my. Jejich zkoumáním jsme pak během krátké doby udělali ohromný pokrok, na jehož konci jsou dva počítače DNA-Mark 1 a DNA-Mark 2, které jste viděli nahoře.“
„To jsou ty, které používáme k prolamování šifer,“ dodal generál.
„Přesně. Museli jsme se soustředit na ně, protože to byl primární úkol, ale zároveň jsme se soustředili i na zkoumání odpadní DNA, jak se jí říká, protože to posunovalo náš výzkum vpřed.“
„A?“ mračil se senátor. Směr, kam výklad směřoval, se mu nelíbil. Automaticky rukou zamířil ke kaviárovým minichlebíčkům. „Co z toho pro nás plyne?“
„Postavili jsme DNA-Mark 3,“ generál ukázal na konstrukci v rohu sálu. Všechny zraky se upnuly tam. Generál dálkovým ovladačem zesílil světlo nad počítačem, takže se kvádr z bílého plastu leskl a zářil. Drobná modrá světélka na čele počítače poblikávala ve zběsile rychlém tempu.
„To blikání je normální?“ ozvalo se z fóra.
„Jen když počítač pracuje.“
„Na čem pracuje?“
„Čte a překládá zprávu. Už týden.“
„Týden? Neříkal jste, že DNA počítač umí přečíst každou šifru do několika sekund?“ vykřikl kdosi v civilu.
„Říkal. Ale tohle je zpráva jiného kalibru. Mark 3 totiž překládá zprávu, kterou si neseme všichni v sobě – zprávu, která je součástí DNA všech živých tvorů na planetě.“
„Vysvětlete to,“ vyštěkl senátor.
„Při čtení odpadní DNA jsme zjistili, že všechny prvky jsou součástí jedné zprávy. Zprávy v jazyce, k němuž máme klíč v každé buňce. Počítač teď prochází všechny přečtené kódy DNA živých organismů, vylučuje sekvence, které se starají o replikaci DNA, vytahuje sekvence, které patří ke zprávě a srovnává je do řady, kterou zároveň překládá do srozumitelné řeči.“
„Božské tajemství není určeno uším člověka!“ zahřímal senátor. Na svůj věk měl ještě stále zvučný hlas.
„Jenže, pane,“ ohradil se generál, „jak jsem již říkal, každý, kdo postaví DNA počítač, se dříve či později vydá stejným směrem jako my. Zprávu v DNA nedokážeme utajit, protože je všude kolem nás. Nebylo by lepší, kdybychom věděli co se v ní píše, abychom se připravili na to, co se stane, až ji někdo jiný také rozluští?“
Senátor zabručel – ani souhlasně, ani nesouhlasně. Jistě, generál měl pravdu, ale stejně to vše přišlo senátorovi jako rouhání.
„Vidím, že většina z vás souhlasí,“ usmál se generál, „nebo aspoň neprotestuje.“
„Co o té zprávě zatím víte?“
„Předběžné analýzy ukazují, že jde o konec nějaké zprávy – a zatím nevíme, kde hledat začátek.“
„A tu zprávu ještě nemáte?“
„Měla by být hotová někdy…“ generál si zkontroloval hodinky. Chvilku čekal, jen pár sekund. „Teď.“ Na to se ozvalo jemné pípnutí ze zářivě lesklé kostky počítače a modrá světélka pohasla. Vystřídalo je uklidňující, pomalu pomrkávající nazelenalé světélko.

„Doktore, pusťte to,“ usmál se generál.
Do napjatého ticha se ozval strojový hlas: „a jako vždy, pokud vás, nebo některého člena vašeho týmu zajmou, bude se ministerstvo od všeho distancovat. Hodně štěstí. Tato zpráva se za pět sekund zničí.“

„Kvůli tak hloupému vtipu jste mě táhli přes půl států?!!“ zakřičel senátor dříve, než se jeho tělo začalo roztékat. Ozvěna ještě chvíli nesla poslední slova, která zněla na mrtvé planetě.

Reklamy