Poslední z Padlých Andělů – A zde přichází… (vánoční příběh)

Byl večer před zimním slunovratem.
Vlagan si hověl na sice staré a trochu rozvrzané, ale zato hřejivými kožešinami vystlané lavici. Zády se opíral o další hromadu chlupatých jeleních a sobích kůží, napůl seděl, napůl ležel, nohy natažené a vypodložené jakousi polorozpadlou truhlicí. Bosá chodidla natahoval k plamenům, které plápolaly v ohništi uprostřed chalupy a kromě tepla rozdávaly i příjemný přísvit. Na teplo byly štědré, na světlo skoupější. V chýši bylo šero – hlínou vymazávané zdi polozemního srubu jen pár metrů od ohniště tonuly v hlubokém stínu. Vlastně byla uvnitř chýše skoro tma, ale jemu to nevadilo.
Četl si.
Ne, že by měl tak dobrý zrak, aby viděl na čtení v potemnělé chalupě – ostatně všechny svitky, co měl, ležely nepříliš úhledně v policích u zdi. Ne, nečetl žádné lidské knihy, ale využil času, kdy se jeho srub konečně vyprázdnil od vší té drobotiny, kterou učil číst, psát, počítat a poučoval je o všech možných záludnostech života tam dole, na jihu, co žijí ti divní Skythové, Thrákové, Řekové, Tyrhéni, Féničané a vůbec všechny ty mladé a divoké jižní národy. Když k večeru, jež v zimě přicházel až příliš brzy, naplnili Vlaganův srub i dospělí chtiví historek a příběhů, za něž nabízeli výměnou prvotřídní medovinu, býval Vlagan ke konci dne často dost unavený. Naštěstí vesničané chodívali brzy spát.
Bylo tedy sotva po deváté večerní a Vlagan ve své chýši osaměl. Popíjel medovinu, zíval a trochu se i nudil. Možná proto vytáhl z patentní dřevěné truhličky svůj pad a začal si číst.
Namátkou sáhl mezi lehčí literaturu, kterou si stáhl při poslední návštěvě své jachty – to bylo sotva před sto lety. Vybral si knihu s příjemně letním nádechem »Rozpálené pustiny severního slunce« a zkoušel se začíst. Mělo ho varovat, že titul je v běláštině. Z toho mohl usoudit, že autorem je někdo z rasy, která během bělásčí nadvlády zapomněla vlastní jazyk a přijala složitou mluvu svých vládců. Rybáci nebo Šedivci. Kdyby měl Vlagan štěstí, byli by to Rybáci, kteří vládli poetičtějším pojetím běláštiny, ale štěstí toho večera chodilo po horách, nikoli po lidech. A už vůbec ne po upírech. Autorem byl kdosi s těžko vyslovitelným jménem z národa šedivců. Ti si z běláštiny vzali to techničtější, co v ní bylo. Pro popisy fyzikálních jevů byla šedivácká běláština jistě vynikající. Pro poetické líčení překrásných planin horkého severu Umarazvaru, domovské planety šediváků, však nikoli. Vlagan si divokou krásu planin plných různobarevných písčin, kaktusových hájů a horkých jezer ze své krátké návštěvy Umarazvaru pamatoval docela dobře. Nebylo možné nenechat se uchvátit hrou barev skal a písků, sluncem prozářených mlžných oparů vznášející se přízračně v horkém vzduchu občas protkaném výbuchy gejzírů vodních zřídel, jež doplňovaly zelenomodrozlatou scenérii o zářivé barvy duhy. Pokus popsat tuto nádheru technickým jazykem Vlagana téměř urazil. Znechuceně do sebe hodil zbytek medoviny z rohu, jež byl na začátku večera plný až po okraj. Zašklebil se na pad a už už natahoval prst, aby přístroj vypnul, když mu začal zuřivě vrnět v ruce. Obrazovka se rozzářila výstražnou zelení a po okrajích běhalo upozornění na nouzový signál.
Vlagan zaklel.
To mu tak ještě chybělo.

Sotva stačil otevřít nouzové hlášení, zaslechl vzdálené zahučení vzápětí následované temným zahřměním jako při bouřce. Jenže vprostřed třeskuté zimy bouřky nepřicházely. Jen sem tam nějaká ta záře nízko nad obzorem daleko na severu.
Znovu zaklel.
Hlášení psalo jen »loď v problémech«. Naštěstí ho doprovázel komunikační kód.
„Vlagan neznámé lodi,“ zašeptal do padu a nervózně se rozhlédl, zda je opravdu sám. Naštěstí požíval ve vesnici jistých výsad a mít chýši sám pro sebe byla jedna z nich. Jako stařešina na to měl nárok… měl samozřejmě i nárok na to, aby ho obklopoval houf mladých, kteří by mu, coby vetchému starci, posloužili, ale Vlagan dával přednost samotě. Když byl sám, nemusel předstírat stařecký krok ani hlas. Ostatně, už si mnohokrát říkal, že vesnici opustí, vždyť ti nejstarší ze vsi ho pamatovali co kmeta, tak si každý slunovrat opakoval, že na jaře… no, už si to říkal dobře dvacet let. Už i dva nejstarší pravnuci mu dorostli do mužných let. Naštěstí zdědili víc z lidské, než z upíří strany.
„Vlagan neznámé lodi,“ zopakoval a násilím se přinutil soustředit. Asi se mu stařecké manýry dostaly příliš pod kůži, že mu i v tak vypjaté chvíli mysl ulétla do vzpomínek. „Sdělte důvod pohotovosti! Poslech!“
V padu to zachrastilo a Vlagan bleskurychlým pohybem ztišil zvuk, aby ho náhodou citlivé uši místní mládeže v blízkých zemnicích nezaslechly. Určitě ještě nespali, ale snad měli dost jiné zábavy, než aby věnovali pozornost divným zvukům ze stařešinovy chýše.
„Jářku Vlagane! Kamaráde!“ zaskučel tlumený hlas z padu. „Jsi to ty?! Nebo – kdo je to tam?“
„Azrlz,“ zabručel Vlagan nespokojeně.
„Ne, u všech bělásků!“ opáčil naštvaný hlas z padu. „Azrlz je tady, ne tam!“
„Mě mohlo napadnout, kdo…“
„Takže sem mal recht! Je to Vlagan!“ z padu se ozvalo zachrčení, jak se pad snažil přenést to, čemu roháči říkali smích.
„…se dostane do problémů,“ odsekl Vlagan.
„Tož kdo be to byl iné, než ja?“ zahudroval Azrlz. „A ja, do řáckéch problémóv sem sa dostál.“
„Co se stalo?“
„Proražený trup, automatika stávkuje. Rozsviť mi lampiónky, mosim na núzové přistátí!“
„Kde si sakra myslíš, že jsi, ty zatracený, chlupatý, rohatý ničemo?!“
„Hádám nemáš lampiónků, však?“ ozval se Azrlz váhavě.
„Hádáš správně!“
„Tož aspoň signál že máš, mám jakýs takýs směr…“
„Na to zapomeň! Jsem uprostřed vesnice, pokud to nevidíš.“
„Tož ba že nevidím, přístroje sů fuč. Mám iba rádio a kde-je-maják navigáciju.“
„Letíš na slepo?“ zhrozil se Vlagan.
„Ne,“ zachrčelo to v padu, jak se Azrlz zasmál, „koukám ven dírou v trupu.“
„Zůstaň ve vzduchu!“ štěkl Vlagan a vyskočil z lavice. Nezdržoval se obouváním, jen ve skoku nakopl své kožešinové botky, ve vzduchu je chytil volnou rukou, doskočil na zem, zapružil, napnul upíří svalstvo, dědictví po běláscích, mohutně se odrazil a ladně vyskočil střešním otvorem pro odvod kouře. Ani o větvičku proutěnohliněné střechy nezavadil.
Po dalším odrazu si na vrcholku oblouku obul boty, dopadl, odrazil se a dlouhými skoky uháněl pryč od vsi. Azrlzův člun vedl za sebou.

 

„Máš volno!“ křikl Vlagan do padu. „Vidíš můj signál?“
„Ja ja, vidím,“ ozýval se Azrlz z padu, „no loď moc neslúži, dávaj pozor, až budu sedat,“ varoval ho.
Vlagan nestihl odpovědět, ale naštěstí stihl uskočit z cesty řítícímu se člunu. Navigace na signál fungovala patrně perfektně. Přistávací automatika nikoli. Jen co Vlagan přistál zadkem v husté závěji, zasypala ho hromada sněhu, jíž na něj zlomyslně odhodil přistávající člun. Pokud se tedy jen částečně řízenému pádu dá vůbec říkat přistání.
Než se Vlagan stihl vyhrabat ze závěje, všude už bylo ticho. Ticho a tma. Jen v dálce pomrkávalo červené světélko. Červené poziční světélko, které lodě nosily na špičce.
„Azrlzi!“ křikl Vlagan do padu. „Azrlzi žiješ?“ Dva tepy srdce čekal na odpověď, než v úlevě vydechl. Série šťavnatých nadávek, co se z padu linula, znamenala jen jedno – jeho přítel byl živý. Živý a více méně v pořádku. Kdyby byl mrtvý, mlčel by. Kdyby nebyl v pořádku, nenadával by, to by kňučel.
Vlagan doběhl, nebo spíše doskákal, protože jinak se v hlubokém čerstvém sněhu chodit nedalo, k havarované lodi a očima hledal dveřní otvor. Většinou se dal najít nalevo od středu a blíž zádi, ale pravidlem to nebylo. Tiskových vzorů malých lodí měly roháčí databáze hodně a oni s nimi stále experimentovali. Bezradně se zastavil u zádě a oddechoval. V chladném a studeném vzduchu mu šla od úst pára.
„To byla šlupka!“ zahromoval hlas zkreslený divnou ozvěnou. Nebylo hned poznat, odkud vychází, ale šlo to tak trochu zprava. Vlagan přidřepl, napjal svaly, až mu sníh pod nohama zakřupal, a pak přeskočil na druhou stranu lodi. Tam už uviděl rudě žhnoucí rohy zářící jakoby na trupu člunu.
„Co tu, u všech všudy, děláš, ty jeden zatracený, mizerný…“ začal Vlagan.
„Co by,“ vysoukaly se rohy výš a vzápětí s přidušeným výkřikem a mohutným zakřupáním sněhu spadly. Z hluboké závěje vykukovaly sotva sytě rudé špičky.
„…chlape!“ dokončil Vlagan už lehce poplašeným hlasem. Vrhl se za Azrlzem do závěje.
Zářící rohy ho vedly jako maják. Zběsile hrabal rukama ve sněhu, až se mu podařilo vyhrabat Azrlzovu hlavu. Pohlédl do očí svého přítele, který se zoufalým mrkáním snažil zbavit sněhu nalepeného na hustých řasách. K tomu ještě frkal a plival sníh, co se mu při pádu dostal do pusy a té směšné bambulky, které roháči říkali nos. Vlagan ještě dva tepy srdce udržel vážný výraz, ale pak se hlasitě a s úlevou rozesmál.
Smích je nakažlivý. Nejen mezi lidmi, ale také mezi upíry, bělásky, dokonce i mezi rybáky a ještírky. Zvláštní, že kromě šedivců se všechny rozumné rasy uměly smát, a že byl smích stejně nakažlivý, jako zívání. Samozřejmě i mezi roháči. Trvalo to jen tep srdce, než se k hlubokému Vlaganovu smíchu přidal i širokospektrý, trochu krákoravý smích Azrlzův.
„Tak co tě sem přivedlo?“ zeptal se Vlagan, když se trochu uklidnil. Ležel nazad ve sněhu a bezděčně mával rukama.
„Na návštěvu sem přišél, kamaráde,“ opáčil Azrlz a posadil se na kopýtka. „Sníh…“ vydechl, jakoby si teprve teď uvědomil, do čeho to spadl.
„Na návštěvu?“ zopakoval Vlagan, posadil se a potřásl hlavou. Napůl aby se zbavil sněhu ve vlasech, napůl překvapením a zděšením nad Azrlzovým nápadem.
„Dlóho sem sněhu neviděl…“ zasnil se Azrlz a rukama bezděčně hnětl sněhovou kouli. Měl pravdu, na Rudé sněžilo málokdy – sotva jednou za tisíc let, při konjunkci Rudé s ledovým polem, jež dokázalo zeslabit svit Rudého slunce natolik, že se planetou proháněly sněhové bouře od pólů až k polorovníkům. Rudá byla trošku šišatá.
„Kdo to autorizoval?“ zeptal se podezřívavě.
„Tož ja,“ opáčil Azrlz a zamyšleně se podíval na sněhovou kouli ve své ruce.
„Takže nikdo,“ zašklebil se Vlagan a úkosem pohlédl na svého přítele. Konečně si všiml, co drží v rukou. „To ať tě ani…“ pozdě. Ani upíří reflexy ho neuchránily od zásahu, na to byl Azrlz moc blízko. Nu, Vlagan přeci jen trochu uhnout stihl, ale těžko říct, zda to byla výhra. Místo do nosu ho koule zasáhla přímo do ucha, až mu v něm zalehlo.
„Mizero!“ zakřičel Vlagan a jal se Azrlze zasypávat gejzíry sněhu. Ve tmě prozářené jen Azrlzovými rohy to bylo neskutečně efektní.
Vlagan zakončil útok silným štoulcem do Azrlzova ramene, což oba opět svalilo do závěje.
„Tak ty tak na ňa?“ hudroval Azrlz. „A já dárků, dobréhov pití vezu…“
„Přestaň s tím pitomým nářečím!“ okřikl ho Vlagan smějícím se hlasem.
„To néjni nářečí!“ ohradil se Azrlz.
„Tak co to je teda?“
„Tož copak to vím? Sám sem to vymyslel,“ vrátil se Azrlz k jakž takž spisovné roháčtině.
„Víš co, kamaráde?“ zeptal se ho Vlagan.
„Nevim. Co?“
„Nevymýšlej,“ poradil mu Vlagan upřímně.
„No…“
„Nevymýšlej,“ zopakoval důrazněji.
„Tož ja,“ mávl Azrlz ocasem a namáhavě se stavěl na nohy. „Tož kam ňa… kam mě pozveš?“
„Já tě mám někam zvát?“
„Jestlivá sis nevšiml, tak já jsem na mělčině. Ani dveře se neotvírají,“ postěžoval si.
„A jak ses teda dostal ven?“
„Tou dírou po tom zatraceným meteoritu,“ švihl Azrlz ocasem směrem do tmy.
„K čertu,“ poškrábal se Vlagan ve vousech.

„Hm,“ zabručel Vlagan skloněný k padu a poškrábal se ve vousech. Loktem šťouchl do Azrlze. „Mám pro tebe dvě zprávy. Chceš nejdřív tu špatnou, nebo tu špatnou?“
„Tož esli si móžem vybrať…“ povzdechl si Azrlz a vrávoravě od Vlagana poodstoupil. Třel si při tom bok zasažený Vlaganovým loktem.
„Když mluvíš takhle, tak začnu tou sakra špatnou,“ pronesl Vlagan mrazivě. Mrazivěji, než ledový vítr, co se zvedal od severu.
„Tož ja,“ rezignoval Azrlz.
„Je to,“ Vlagan poklepal prstem na bok lodi, „rozbitý.“
Azrzovy rohy zazářily temnou červení, v níž bylo vidět, jak se mračí. Šlehl Vlagana ocasem tak, až to Vlagan i přes huňatou vestu ze sobích kožešin pocítil.
„Odešly tři generátory a čtvrtý jsi skoro vybil při přistání. Systémy spí a čekají na obnovení dodávky proudu. Běží jen nouzový režim, jinak je všechno mrtvé. Ani k záznamům z letu se nejde dostat.“
„Čert vem záznamy z letu,“ nakopl Azrlz pevně uzamčený dveřní panel a otřásl se, „potřebujem aspoň topení, jinak zmrznu.“
„Pročs to neřek hned, chlape mizerná,“ zahudroval Vlagan, rychlým pohybem si rozepnul kožich a přehodil ho Azrlzovi přes záda. „Lepší?“
„No…“
„Nemáš s sebou něco víc, než tohle?“ zatahal Vlagan za tenkou látku tmavých kalhot a mezerou mezi kožešinami štípl Azrze do lehké vesty.
„Moc jsem si toho nebral,“ přiznal Azrlz drkotaje zuby. Vzrušení z havárie i úleva po šťastném přistání, která na chvíli oddálila tepelný šok, už pominula. Roháči nebyli zrovna stavění do zimy. „Ale mám s sebů… s sebou slavnostní kvádro. Poslední móda…“
„Ty a poslední móda?“ ušklíbl se Vlagan pochybovačně.
„Umkra dostala slevu od nějaké kamarádky,“ pohodil Azrlz ocasem.
„A kde?“
„Vím já? Já přece nechodím do hen tých módních salónů!“ evidentně bylo Azrlzovi tepleji.
Vlagan v mysli zaúpěl, na tep srdce protočil oči v sloup a pak se klidným, trpělivým tónem zeptal: „Kde to kvádro máš? Kams ho dal?“
„Tam,“ ukázal Azrlz na zavřené dveře.
Vlagan si povzdechl.
„Hej, počkej,“ švihl Azrlz radostně ocasem, „ne tam, promiň. Hodil jsem ho do kokpitu pod sedačku…“ proběhl sněhem podél lodi a vyšvihl se do díry v boku.
„Jen jestlis ho po cestě nevytrousil,“ pokrčil Vlagan rameny. Zadíval se opět do padu a se zavrtěním hlavou si povzdechl. Nabíjení generátoru mělo trvat ještě skoro šest hodin. Teprve pak se možná proberou systémy a pokud půjde vše dobře, spustí přetisk poškozených částí trupu. Samozřejmě jen pokud budou fungovat interní senzory. A pokud budou průchodné žíly v trupu. Taky pokud mikrotiskárny přežily rázovou vlnu od poškozených generátorů. No a v neposlední řadě pokud Azrlz nezapomněl před odletem zkontrolovat a doplnit zásobníky tiskáren. Vlagan si opět povzdechl. Příliš mnoho předpokladů, příliš málo šancí. Zvláště poslední ze všech těch »pokud« stálo na velmi vratkých základech. Azrlz nebyl zrovna vzorem pečlivosti.

 

„Mosel sem si natáhnót kvádro přes te hadre cos me dal,“ zaduněl Azrlzův hlas dírou v boku člunu.
„Aspoň ti bude teplo,“ poznamenal Vlagan. „Pojď ven, ať se na tebe podívám.“
„A co ak sa mi nesce?“
„Chceš mi snad odepřít možnost pokochat se posledním výštěkem módy?“ zeptal se Vlagan sladce.
„Na moju obranu,“ vykoukl Azrlz z díry zrovna v okamžiku, kdy se konečně protrhly mraky a krajinu osvětlil měsíc. „Já to nevybíral, nekupoval a vlastně sem si to nikdá nechcel ani voblíct!“

Vlagan polkl, aby potlačil smích. Azrlzovu tvář lemovala čepička s huňatým, stříbřitým okrajem. Čepička patrně původně měla sedět elegantně mezi rohy, ale mrazivý vítr přiměl Azrlze přetáhnout ji přes ně, narazit si ji do čela a přetáhnout i přes zašpičatělé uši. Jasně bílá bambulka na špičce tmavé čepice v měsíčním svitu skoro zářila.
„Eslivá sa budeš smáť, tak ťa nakopnu,“ varoval Azrlz a seskočil do sněhu.
Vlagan zamrkal a zalapal po dechu. Módní návrhář totiž ozdobil kalhoty stejně huňatým stříbřitým lemem a evidentně nadšený touto inovací opatřil stejnou dekorací i kabát. Štěstí, že použil nějakou pružnou látku, takže si Azrlz mohl kabát obléct i přes Vlaganův kožich. Kromě těch huňatých, stříbřitých věcí však oděv zachoval tradiční roháčskou slavnostní barvu.
Sytě červenou.
„Varuju ťa…!“ pozdvihl Azrlz ruku. Ocas měl před zimou schovaný asi až pod kožichem, jinak by jím vztekle švihal ze strany na stranu.
„No…“ začal Vlagan, ale pak se upřímně zasmál. Azrlz prostě vypadal směšně. Navíc se zdál mnohem tlustší, než ve skutečnosti byl. A že to nebyl žádný střízlík… už dávno ztratil štíhlost mládí. Podle objemu pasu velmi dávno.
Azrlz se odhodlal vyplnit svou hrozbu, ale při pokusu o běh se spíš kolébal ze strany na stranu a v nezvykle těžkém oblečení funěl. Vlagan to už nemohl vydržet a zase vyprskl smíchy.
„Aspoň, že ti je teplo,“ poplácal Azrlze po rameni a stále ještě se culil od ucha k uchu.
„To,“ Azrlz se na chvilku zamyslel, „je,“ přiznal. „Tak co dál?“
„Dál?“ zamyslel se Vlagan a úsměv mu z tváře zmizel, i když ne tak docela. V pravém koutku úst mu stále ještě trochu cukalo. „Dál musíme počkat, než se dobije generátor a loď se začne opravovat.“
„Kolik?“
„Šest hodin.“
„To snad nějak…“
„Než bude nabito,“ pokračoval Vlagan.
„Tož to…“
„A pak – kdo ví?“ rozhodil rukama.
„…to zmrznu,“ konstatoval Azrlz. „No, aspoň zmrznu v oblečku dle poslední módy.“
„Aspoň nějaká útěcha, ne?“
„Leda…“
„Leda co?“
„Leda bys sem zavolal svoji loď, ne?“
„A jak asi?“
„Tímhle?“ nadhodil Azrlz a ukázal na Vlaganův pad.
„Je zazimovaná,“ ušklíbl se Vlagan. „Všechny systémy jsou odpojené, kromě údržby energie. Musel bych až k ní, abych ji probudil. Ne, musíme počkat, než se tvoje loď vzpamatuje…“
„A když se nevzpamatuje?“
„Tak přijde na řadu moje loď.“
„Schováváš ji daleko?“
„Vlastně ani ne, jen sotva pět set kilometrů odsud, ale,“ mávl rukou, „to teď má čas. Teď je hlavní co s tebou,“ zamyšleně si prohrábl vousy a podíval se na Azrlze zkoumavě.
„No co by?“ oplatil mu Azrlz pohled. „Vezmeš ňa někam do tepla, né?“
„Esli nedáš pokoja s hen tým nářečím, tak ťa nikam nevezmu,“ napodobil Vlagan Azlrzovu mluvu.
„Dej pokoj,“ odsekl Azrlz. I přes dvojité oblečení se trochu chvěl.
„Vzal bych tě k sobě, ale…“
„Co zas?“ povzdechl si Azrlz.
„Přece tu nemůžeme nechat otevřenou loď!“
„Zavřenou,“ zavrčel Azrlz a pohodil očima k temnému a dokonale uzamčenému vstupu.
„Děravou,“ podotkl Vlagan.
„No a? Díra se zacelí, ne?“
„A než, teda pokud vůbec, se zacelí, tak co asi?“
„Co by v takovej pustině hrozilo?“ rozhlédl se Azrlz po zasněžené pláni.
„Zvědaví lidi. Chceš, aby vlezli do kokptiu a mačkali všechna tlačítka, co najdou?“
„Recht,“ přitakal Azrlz, „s těmi tvými lidmi jsem nepočítal. Mohli by provést nějakou neplechu,“ prohrábl si hustou, dlouhou bradku. „Maličká je ozbrojená, a kdyby… takhle jsem si tu návštěvu vážně nepředstavoval,“ povzdechl si. „Co uděláme?“ zeptal se rezignovaně. Byla mu zima, měl hlad a myslel výrazně pomaleji, než normálně. Mluvil ale pořád rychleji, než myslel.
Vlagan začenichal a pousmál se.
„Copak?“ podíval se na něj Azrlz po očku.
„Zkus uvolnit svorky,“ Vlagan hodil Azrlzovi svůj pad, jejich jediné spojení s nouzovými řídícími systémy lodě. Azrlz ho zkřehlými prsty chytil jen tak tak. „Jo a máš nějaká lana?“
„V kokpitu by měla být nouzová sada,“ pokývl hlavou na stranu. „Aspoň jsem tam před startem o tu zpropadenou bednu párkrát zakopl. Tak snad tam furt je. Co máš v plánu?“
„Pamatuj, dvě věci – svorky a lana,“ zopakoval Vlagan a natáčel hlavu všemi směry, jak se snažil najít zdroj pachu, který před chvílí zachytil.
„Jo,“ odsekl Azrlz. „Co máš v plánu?“ zeptal se se zjevným nádechem podezření.
„Uvidíš,“ usmál se Vlagan a dvěma skoky se vzdálil z dosahu Alzrzova brblání.

 

Vlaganův plán se podařilo dokončit až za rozbřesku.
Bylo ráno nejkratšího dne v roce.
Byl slunovrat.

 

Poškozená loď, tažená mohutným sobím spřežením, letěla po sněhu jako notně zpomalená želva. I elegancí pohybu se jí přibližovala, ale možná za to mohlo spíše nesourodé spřežení, co loď táhlo. V kokpitu se něco uvolnilo, něco spadlo, něco se rozsypalo a tak loď podobná divným saním zněla řinčením a cinkáním široko daleko. Při své cestě vyplašila smečku vlků přilákaných pachem sobího stáda, sněžnou lišku a párek zajíců. Vlagan, sedící na hřbetu lodě a pevně třímající improvizované opratě, pobaveně sledoval, jak liška prchá bok po boku se dvěma zajíci. Běžela uprostřed, takže to trochu vypadalo, jako by zajíci dělali lišce ozbrojenou eskortu.
Obloha byla modrá, slunce zářilo, sníh se třpytil a Vlagan s Azrlzem, který se snažil nasát trochu tepla z nízkého zimního slunce, si pobrukovali v rytmu cinkavých zvuků starou roháčskou pijáckou písničku.
Bylo jim dobře.
Ani jednomu z nich se nechtělo myslet na to, že loď je vlastními silami neopravitelná, protože separační nádrže tiskáren zejí prázdnotou. Že se kvůli přerušenému vedení nedalo pustit v lodi topení. Že bude třeba Azrlze někam ukrýt, zásobit ho vodou a hlavně teplem, aby nějak vydržel Vlaganovu nepřítomnost. Přeci jen, než uběhne zhruba pět set kilometrů na sever, než opráší sníh ze své lodi, než ji probudí ze zimního spánku… nemělo by to trvat více než půlden, protože Vlagan, když chtěl, uměl běhat velice rychle, ale i tak.
V ranním slunci našli dobře chráněný háj, rozbili tábor a Vlagan uháněl pryč a doufal, že po cestě najde dost zvěře, aby měl kde brát sílu na dlouhý a rychlý běh. Velmi dlouhý a velmi rychlý běh. Bez doplňování sil čistou životní energií by nikdy neměl šanci.
Azrlz seděl sám u ohně, hřál se v jeho sálavém teple, žvýkal přeslazené sušené ovoce z rezervních přídělů lodi a popíjel vodu z roztátého sněhu. Kousek za ním odfrkávalo šestnáct sobů stále ještě přivázaných do spřežení, ale provazy, co je s lodí spojovaly, byly silně povolené, aby se sobi mohli pást na lišejnících hustě porůstajících stromy v hájku. Několika výstřely explozivní municí porazili strom a za vydatné pomoci náplně do injektorů se jim podařilo zapálit oheň. Oheň trochu kouřil, ale oblast, v níž se nacházeli, patřila mezi obydlené – sice řídce, ale dost na to, aby tu dým stoupající k obloze nebyl až tak nezvyklým jevem.

Před odchodem ještě Vlagan vyrazil dveře mezi kokpitem a obytnými prostorami, takže se mohl dostat do skladu. Trochu prázdného skladu. Kromě zbraní, jež byly povinnou součástí vybavení lovecké jachty, se v rohu skrývala jen rezervní zásoba konzervovaných potravin a tucet temně rudých pokrývek. Jinak celý sklad vyplňovaly krabice a krabice lahví výběrové granátové pálenky, podle data na průvodkách asi sedm set let staré. Vlagan při pohledu do skladiště nevěřícně kroutil hlavou. Tohle přece nebyla loď připravená na cestu do vesmíru! To bylo evidentně skladiště, kam někdo ukrýval kontraband. Věci, co nějak vybyly při inventurách, případně vykázaný, ale nespotřebovaný proviant! Takový šlendrián! To za jeho časů nebývalo! Už už chtěl začít nadávat nahlas, ale pak si uvědomil, že lovecký sbor málokdy fasoval alkohol starší dvaceti let a to znamenalo, že se láhve ve skladu ukrývaly určitě déle než šest set let. Když si to Vlagan uvědomil, polohlasně, ale velice ostře zaklel. Sklad očividně fungoval už v době, kdy on sám ještě velel celému sboru. Vzteky zaskřípal zuby. Kdyby tak dostal provinilce do rukou…
Raději Azrlzovi o svém nálezu nic neříkal. Jen mu přinesl konzervy z nouzových zásob a navrch pár přikrývek. Pak se smutně podíval na slunce, které se už přehouplo přes vrchol své krátké dráhy, posilnil se životní energií dvou sobů a dlouhými skoky se rozběhl na sever. Bude-li po cestě dost zvířat, měl šanci přiběhnout ke své lodi před půlnocí. Bude-li mu přát štěstí.

 

Azrlz, vyhřívající se u ohně měl konečně pocit, že je mu opět teplo. Pod slavnostním oblekem měl čtyři přikrývky hustě omotané kolem hrudi a břicha, tedy partií u roháčů na chlad nejcitlivějších. Vypadal sice neuvěřitelně tlustý, ale co, vždyť ho nikdo neviděl. Ani manželka, ani spolulovci, ani ta nezvedená kadetská pakáž. A i kdyby, teplo prostě bylo důležitější. Olízl se a odhodil plechovku od zavařeniny do ohně. Vstal, přihodil pár kusů syrového dřeva, co zaprskalo, aby ho záhy žár plamenů přemohl a začal trávit. Azrlz se zálibně podíval do hřejících plamenů a mimoděk se rukama poplácal na vycpaném břiše. Připadal si směšně.
„Ještě, že mě tak nikdo nevidí,“ zabručel si pod vousy trochu pobaveně, když mu náhle lehký úsměv ztuhl na rtech. Ozval se lovecký instinkt, tvrdě vypěstovaný během druhé bělásčí války. Jemné mrazení na špičkách rohů Azrlzovi prozradilo, že ho někdo vidí.
Že ho někdo pozoruje.
Pomalu se obrátil a očima systematicky prozkoumával okolí. Ve stínu hájku nízké slunce neoslňovalo a roháčský zrak sice nebyl na dálku z nejostřejších, co se obrysů týče, ale uměl přesně vyhodnocovat světla, stíny a barvy. Spíše než pohyb uměl rozpoznávat tvary. Roháčské oči byly spíše očima mrchožrouta, než lovce. Azrlz proto neměl problém najít pohledem postavu skrytou za zasněženým houštím. Zvedl ruce a přátelsky zamával.
Postava dál zůstávala ve stínu, ale svým postojem nepůsobila nepřátelsky či ustrašeně. Muž, jemuž postava patřila, se samozřejmě nebál. Seveřané se ničeho nebáli. Respektovali, to ano. To bylo správné slovo – respektovali nabručené medvědy, respektovali vlčí smečky, ale bát se? No to ani náhodou. Muž, jemuž postava patřila, se nebál. Byl jen zvědavý. Velice zvědavý. Tak směšnou osobu totiž ještě nikdy dřív v životě nespatřil.
„Ho, ho, hó!“ zavolal Azrlz na pozdrav, znovu zamával rukama a ukázal na místo u ohně. „Nevim kdo seš, kámo,“ pokračoval svou mateřštinou, „ale poď sa ořáť, bo zmrzneš!“

„Tož to bola skvelá piesňa!“ poplácal Azrlz vedle sedícího muže uznale po rameni. Mluvil velmi nahlas a velmi rozjařeně. Aby nemluvil, když ho v břiše hřála medovina silná jako polární medvěd. Seveřané totiž s sebou na cesty nosili zásadně dva měchy – jeden na vodu, ten menší, a jeden na medovinu. Ten mnohem větší. A Ovrahraf, jak muž sám sebe pojmenoval (tedy, jak to Azrlzovi znělo), když se přišel nevěřícně podívat na tu směsnou postavu u ohně z evidentně syrového dřeva, měl mnohem raději medovinu, než vodu, a podle toho taky vypadal poměr mezi oběma koženými měchy. Přes všechny kulturní rozdíly proběhlo seznámení vcelku pokojně. Seveřana sice mátla Azrlzova bodrost, možná i víc než to, že mu nerozuměl ani slovo, ale od okamžiku, kdy pohrdl Azrlzovým pohárem vody a vytáhl medovinu, našli oba muži společnou řeč. A s každým dalším lokem to vypadalo, jako by si skutečně rozuměli.
Až do chvíle, než nastalo nevyhnutelné. Do chvíle, kdy se ukázalo, že Ovrahrafův měch je prázdný.
„Kurnik,“ pronesl posmutněle Azrlz při pohledu na poslední kapky, co se jim podařilo z měchu vymačkat. „A tak dobře se mi s tebou povídá, kámo.“
I Ovrahraf vypadal smutně.
„Hele,“ chytil ho Azrlz za rameno, „počkej tady,“ ukázal na zem, „a já,“ zaklepal si na hruď, „se podívám do lodi,“ pohodil rukou za sebe, „jestli se tam neukrýva dajaká nózová rezreva,“ usmál se a spiklenecky zamrkal.
„Sikcert oto… odotan,“ pokýval hlavou Ovrahraf.
„No jasně,“ doprovodil Azrlz svá slova rázným gestem ruky, „něco tam musí byť!“ Pak mu sníh zakřupal pod kopyty a Azrlz se vytáhl do díry v boku lodi. Zamířil poslepu do skladu a tam se zastavil. Čekal, až si oči zvyknou na temný přísvit nouzového osvětlení. A pak to uviděl.

„Tož to mosíš ochutnať!“ zahulákal Azrlz a seskočil z lodi do sněhu. Nad hlavou mával dvěma lahvemi. „Nemóžem uvěřiť, že ten mizerný Vlagan přede mnó ukrýval taký poklad!“
Ovrahraf sebou při jménu Vlagan trhl.
„Den fios agad Vlagan?!“ zeptal se.
„No jasně, že znám Vlagana!“ rozesmál se Azrlz. „Ty taky?“ ukázal lahví na Ovrahrafa.
„Det er det minum farfar! Vlagan!“
„No né!“ užasl Azrlz a zastavil se.
„Chaidh mi jeg gjorde det kasto! Pa natten aiteigin air nord. Vi liver lahellea i byn,“ zamyšleně se poškrábal na tváři. „San eartuath, kanskje jo han atervande…“ usmál se na Azrlze. „Tha mi ag radh mar sin till oss pa juhla!“ a ukázal celou paží někam k jihu.
„Tož ja, móžem k tebe, ale,“ Azrlz pozdvihl významně láhve, „nejdřív mosíš okoštovať toto!“ a palci otevřel obě láhve naráz. „Sedmisetletá!“ podal jednu láhev Ovrahrafovi a druhou pozdvihl k přípitku. Už pochopil, že je to takový místní zvyk.
Ovrahraf se chopil láhve, přičichl, rozšířenýma očima se podíval na Azrlze, pak také pozdvihl láhev k přípitku a zhluboka si zavdal. Zakuckal se. Zachrčel. Zařval. Otřepal se. Vydechl.
„Hon har det neart!“ pronesl uznale chraplavým hlasem.
„Píše, co?“ ušklíbl se Azrlz a zavdal si řádným douškem.
„Je,“ souhlasil Ovrahraf a naklonil láhev znovu. Sedmisetletá granátová pálenka sice při prvním doušku hřála v hrdle ohněm pekelným, ale po prvním šoku za sebou zanechala jemnou, jakoby kouřovou stopu a rozpálila vnitřnosti. I silnému seveřanovi vyrazily z očí slzy, ale už druhý doušek v krku pohladil, nádech kouře se rozvinul ve vůni květů jarní louky a do žil vlil teplo a život.
Trvalo to jen tři písně, než láhve vyprázdnili.
„Mar sin de, vi skal ga?“ zeptal se Ovrahraf, když konečně dopili.
„Proč né?“ pokrčil Azrlz rameny. „Šak nás Vlagan najde,“ mávl rukou.
Zakrátko už Azrlz s Ovrahrafem seděli na hřbetu lodi a Azrlz pobízel stádo sobů, aby táhli loď směrem, který Ovrahraf naznačoval.
Slunce už zašlo za obzor a setmělo se.
Byl nejkratší den roku.
Byl slunovrat.

 

Vlagan byl unavený. Zatraceně unavený. Podle padu mu k lodi zbývalo sotva jen osmdesát kilometrů, ale už se jen vlekl rychlou lidskou chůzí. Zběsilý běh ho vyčerpal, vpřed ho poháněla už jen zarputilost a vědomí toho, že pokud nechá Azrlze dlouho bez dozoru, určitě něco vyvede. Azrlz byl dobrý lovec, dobrý kamarád, ale měl zvláštní talent dostávat se do potíží. Kupodivu se vždy našel někdo, kdo ho z těch potíží dokázal dostat. A ten někdo za to většinou zaplatil námahou, šrámy, zraněními a jednou málem i pověstí.
Ano, ten někdo byl samozřejmě Vlagan.
Ze rtů mu uniklo několik šťavnatých nadávek v jazyce roháčů. Unavená představivost mu totiž před oči promítla několik možných a až příliš pravděpodobných scénářů toho, co Azrlz zrovna dělá… V tom nejhorším z nich se Azrlzovi podařilo spustit válku mezi severskými kmeny a nechápavě se dívat na spoušť, jíž tím způsobil.
Představy jakoby vehnaly Vlaganovi do žil další dávku sil a on se opět rozběhl. Několika skoky se dostal na vrchol menšího kopce, nebo obzvláště vysoké hromady sněhu, a do chřípí ho udeřil pach sobího stáda skrývajícího se v údolí.
Nemeškal.

„Promiň, kámo,“ zabručel k sobovi, co na Vlagana upíral velké zvědavé oči. Pak se mu bleskurychle zakousl do krku a nasál trochu krve, bolest a trochu životní síly zvířete. Dost na to, aby pookřál, ale ne tolik, aby vážněji ublížil mohutnému mladému samci.
„Díky,“ řekl, když poodstoupil a rukou si otřel ústa. Pak zaměřil pohled na vedle stojícího dalšího mladého soba a zopakoval svůj útok. Po dalším „díky“ se vydal obejít i zbytek stáda.
Trvalo to jen pár minut, než Vlagan jedním pohybem vyskočil na kopec na opačné straně údolí, zamával udivenému stádu na rozloučenou a pelášil dál ke své lodi.
»Hele, vole,« zabučel sob ke svému druhovi, když sledoval Vlaganův skok, »nevíš, ty krávo, co to bylo?«
»Nevím, vole,« zabučel druhý.
»Bylo to rychlý, vole.«
»A zdvořilý, vole.«
„Bůůů,“ zabučela za nimi starší samice a oba mladí se po ní ohlédli.
»To byl asi Woody, vy volové,« zabučela pohrdavě a odvrátila se.
»Ty krávo,« zabučeli oba mladíci uznale.
»Hele, vole, co je to Woody, vole?« zeptal se jeden z mladých sobů tiše, aby ho samice neslyšela.

Posilněn životní silou sobího stáda se Vlagan dostal ke své jachtě docela rychle. Ve vzdálenosti nějakých padesáti kilometrů se mu loď ohlásila v padu a tak mohl spustit probouzecí procedury.
Málem loď minul, protože za poslední dvě staletí se nad ní utvořila vcelku mohutná hromadama sněhu. Vlagan si musel prohrabat tunel, aby se dostal ke vstupu, ale pak už šly dveře otevřít a Vlagana do nosu praštil závan zatuchlého vzduchu z rozkládajícího se konzervačního gelu, co během odstávky lodě chránil vnitřní prostředí.
V lodi už bylo teplo a Vlagan si třel zkřehlé ruce, když usedal za řízení. Generátory měly dostatek energie, takže startu nic nebránilo. Během dvaceti minut mohl být zpět a začít s opravami Azrlzova člunu.
Snad ten rohatý ničema zatím nic nevyvedl.
Nechal ho o samotě skoro celý den.
Naštěstí jen krátký den… nejkratší v roce.
Třeba nestihl vyvést nic hrozného.
Vždyť je Slunovrat, budou slavnosti a dít se má jen to dobré – třeba bude osud milosrdný a dá Vlaganovi ke Slunovratu dárek v podobě Azrlze osamoceně sedícího u ohně.
Třeba.
Bude-li mít Vlagan štěstí.

„Aspoň jednou bych chtěl mít kousek štěstí!“ zahromoval Vlagan, když shlížel na opuštěné tábořiště, kde původně zanechal Azrlze. Silnými světlomety ozářil zemi pod sebou a v detailních záběrech spodních kamer se snažil vyluštit, co se na tomto místě odehrálo. Ohniště již dávno vyhaslo, Azrlz pryč, loď pryč, sobi taky pryč. Na druhou stranu od sotva znatelné, větrem řádně zaváté stopy po jejich nočním příjezdu do údolí, vedly o něco zřetelnější otisky sobích kopyt a hluboká brázda, jíž za sebou nechávala vlečená loď… „No to snad ne!“ vykřikl Vlagan, když extrapoloval směr, kterým se loď tažená soby patrně vydala.
Ztlumil světla, nechal jen úzký paprsek ozařovat rýhu ve sněhu a jal se ho se svou jachtou následovat.
Nemusel letět moc daleko, aby spatřil v dálce blikající červený poziční signál Azrlzovy lodě.
„Ten rohatý ničema!“ zaklel Vlagan a snesl se s lodí na zem. „Ten zatracený, mizerný, nezodpovědný rohatý blázen!“ rozkřičel se hlasitě, když vyskočil z dveřního otvoru jachty na zem. „Co ho to popadlo zaparkovat mi na střeše?!“

 

„Hó, ho, hou, Vlagane!“ zahřměl Azrlz, stále ještě navlečený do svého rudého, stříbřitými lemy zdobeného oblečku a s čepičkou přes rohy. Aspoň že měl tolik rozumu, aby neukazoval jak moc se od lidí liší, když už tančil uprostřed notně přiopilých vesničanů.
„Vlagan!“ zahromovali vesničané a zamávali na pozdrav. Někdo vrazil Vlaganovi do ruky roh plný medoviny.
„Já prostě nikdy nemůžu mít štěstí,“ řekl Vlagan rezignovaně, „ani na Slunovrat…“ povzdechl si, obrátil roh a nalil si do úst řádný doušek medoviny.
Zakuckal se.
Zamrkal.
Ne, ne, to nebyla medovina.
„Píše, co?“ bouchl ho do ramene Ovaf, manžel jedné z Vlaganových vnuček a zazubil se.
„Tak on přišel i na tu kořalku,“ zavrtěl hlavou Vlagan, „že mě to ještě překvapuje… moment?!“ zarazil se Vlagan náhle. Teprve teď si uvědomil, v jakém jazyce Ovaf pronesl repliku »píše, co?«. Vlaganovi se zúžily oči a podezíravě si prohlížel svého prazetě. Kde přišel k roháčtině? přemýšlel Vlagan rychle. A navíc k tak hovorové?
„To tys toho starého mizeru přivedl do vesnice, že?“ zašklebil se na Ovafa.
„Tak, no,“ pokrčil rameny Ovaf. „Seděl tam tak sám, smutný, sáně rozbité, sobi unavení… Ani kapka medoviny v měchu…“
„Že zrovna ty se podělíš o medovinu…“ zakroutil Vlagan nevěřícně hlavou, „to bych vážně neřekl.“
„Inu, zželelo se mi ho,“ usmál se Ovaf a vousy se mu při tom zavlnily. „Ale dobře se mi odměnil, kouzelný ten stařík. Pěkně jsme si popovídali, popili, řáckou medovinou svou mě uctil.“
„Vy jste si vážně rozuměli?“ pozdvihl Vlagan trochu posměšně obočí.
„Inu, rozuměli, nerozuměli… Jak může muž rozumět druhému, když ten druhý je kouzelný stařec?“ Ovaf se pousmál trochu šířeji a zlehka pokrčil rameny. „Prý na severním pólu pobývá,“ pokýval hlavou uznale, „a pro tebe si přišel.“
„Ne,“ zašklebil se Vlagan, „to já si přišel pro něho.“
„Darů nám přinesl,“ nevěnoval Ovaf pozornost svému pratchánovi.
„Vážně?“ pozdvihl Vlagan obočí.
„Veletucet truhlic podivných a v každé na dva tucty téhle medoviny úžasné. Toť věru dar králů hodný,“ pronesl uznale. „Tak těžké byly, že tři chlapi mu museli pomoci snést je ze saní sem.“
„A koukám, že se dobře baví,“ zavdal si Vlagan z rohu. Už věděl, co má čekat, takže si v klidu vychutnal pálení i hlazení dobře uleželé pálenky. Roháči se nikdy nesnížili k tisku jídla nebo dokonce alkoholu, pečlivě destilovali starým způsobem, byliny v destilátu máčeli, zahušťovali, extrahovali, ředili a nechávali zrát v tlustostěnných lahvích ze třívrstvého skla, přičemž vnitřní vrstvu prokládali kůrou bylin či stromů, jež dodávaly pálence finální chuť. Pak už následovalo zrání. Dvacet let pro základní pálenku, stovky pro ty exkluzivní. Nemálo spekulantů si kupovalo mladé zboží a nechávalo ho dozrát, ale většina z nich stihla své zásoby vypít dřív, než dozrály na velmi drahou úroveň. Když se do toho roháči obuli, uměli pít jako Dáni a Švédové dohromady.
„Vážně dobrá,“ pochválil Vlagan pálenku a zakroužil rohem před nosem, aby si vychutnal vůni vzdálené Rudé planety.
„Nektar bohů,“ přisvědčil Ovaf, pozdvihl svůj roh k přípitku a zvolal: „Šťastný slunovrat všem! A dobrý rok následující!“
„Hahou!“ odpověděli mu vesničané sborem.
„Hahou!“ přidal se Arzlz a zamával na Vlagana. „Přidej se k nám! Oslavujeme!“
Vlagan chvilku váhal, ale pak pokrčil rameny, přešel do středu chýše, hned vedle ohně, a začal nohou vydupávat rytmus. K němu se chytily píšťaly, přidalo se další rytmické podupávání a pak směsice hlasů v další veselé písni na počest slunovratu.

 

Bylo již dlouho po půlnoci, kdy Vlagan konečně vyvedl unaveného, ale rozjařeného Azrlze ven na mráz a vlepil mu facku z každé strany, aby se konečně probral.
„A čím jsem si to jako zasloužil?“ ohradil se Azrlz a dokonce ani nesklouzl do svého smyšleného nářečí, jímž se tak rád bavil a jímž vytáčel všechny kolem sebe. Nejvíc svou vlastní manželku.
„A čím mám začít?“ zamračil se na něj Vlagan. „Tím, žes ukradl loď, tím, žes přiletěl na planetu, o jejíž izolaci jsem specificky žádal na velkém poválečném sněmu, tím, žes mi opil příbuzné, nebo tím, žes mi zaparkoval na komíně?!“
„Copak to nakonec všecko nedopadlo dobře?“ podíval se Azrlz na Vlagana udiveně.
„Dobře?!“
„Tož ja, podívaj,“ sklouzl zpět do své mluvy, „žiju a sem bez škrábnutí, je mi teplo v tom tvém kožíšku, s domorodcama jsem sa podružil, řádně jsme popili a oslavovali tu vaši Slunovratu…“
„Ten slunovrat.“
„A to je fuk,“ mávl rukou Azrlz. „Pro svoju jachtu jsi si skočil a řácky si tělo protáhl, cvičením utužil,“ culil se Azrlz a v očích mu hrály pobavené ohníčky. Asi vzpomínal, jak ho Vlagan s podobným proslovem proháněl po cvičišti s ostatními rekruty.
„A stejně jseš mizera,“ opáčil Vlagan, ale už neudržel rozzlobený tón. Ostatně, ani předtím nebyl skutečně rozzlobený – naopak, dost se mu ulevilo. Vesničané slavili, byli spokojení a žádné rozepře, boje, války a podobné katastrofy se nekonaly.
„Tož to nepopírám,“ rozřehtal se Azrlz. „To ba věru ne-e.“
„Tys mi ale dal, chlape,“ postěžoval si Vlagan.
„Však uznéj, že jsem ti nudu tady trochu prozářil kózlem osobnosti mojí!“ nedal se Arzlz.
„Uznávám, uznávám…“ opáčil se smíchem Vlagan. „Ale ty zase uznej, že je vážně čas, abychom odlétli někam stranou a dali do pořádku tvoji loď.“
„Ale slavnost je v plném průdu,“ namítl Azrlz.
„A všechny bude ráno bolet hlava a když se vytratíme teď, budou na nás vzpomínat už jenom jako na takovou veselou příhodu.“
„Ty chceš vodsáď vodejít?“ podivil se Azrlz.
„Je na čase,“ povzdechl si Vlagan. „Už jsem tu moc dlouho. A navíc,“ poplácal trup své jachty, „musím tě doprovodit domů, Umkra by mi neodpustila, kdybych na tebe nedohlédl a já bych si neodpustil, kdybys po cestě zažehl nějakou supernovu, nebo tak něco.“
„Nesmysl,“ ohradil se Azrlz. „Ja už konine nerobém. Už jsem starší, módřejší a usedlejší muž.“

Azrlz se s hranou ublížeností díval na Vlaganův záchvat smíchu, ale v očích mu pobaveně hrálo a rohy mu skoro rozzářily čepici zevnitř, jak žhnuly.
„Pradědečku?“ ozvalo se ode dveří chýše.
„Gvero,“ vydechl Vlagan a zadíval se na svou pravnučku v náruči své vnučky, která k nim šla pomalým, rozvážným krokem. „Copak, maličká?“ zeptal se.
„Ty odcházíš?“ řekla trochu smutně.
„Už je čas, maličká,“ pohladil ji Vlagan po vlasech. „Už jsem tu byl moc dlouho.“
„Ale teď, když jsi vypil ten nektar bohů, jak říkal tatínek, a když jsi zase mladý, tak bys přece mohl zůstat,“ namítla Gvera s upřímností svých pěti let. Vztáhla k Vlaganovi ručičky a on ji převzal z náruče své vnučky.
„Tvoje, Vlagane?“ zeptal se Azrlz a dobromyslně mrkl na Gveru.
„Dcera dcery mého syna,“ vysvětlil Vlagan nepřítomně.
„Počkej,“ řekl Azrlz tajemně a odběhl do své lodi sledován zvědavým pohledem Vlagana, jeho pravnučky a vnučky.
V lodi to chvilku šramotilo, něco zadunělo, něco zachrastilo a pak se z díry v trupu opět vynořil Azrlz ve svém rudém obleku. Elegantně seskočil, trochu zapadl do sněhu, ale už se drápal ze závěje ven. Šlo mu to trochu ztěžka, protože si pomáhal jen jednou rukou, ve druhé totiž měl červený pytel, v němž cosi chrastilo.
Rukou zašátral v pytli a vytáhl… vytáhl nádhernou figurku stepního ještěra, jemuž zeleně poblikávaly smaragdy v očích.
„Pro tebe,“ řekl a podal figurku Gveře.
Gvera sice nerozuměla Azrlzovým slovům, ale jeho gesto bylo více než jasné. Natáhla se po figurce a s rozzářenýma očima si ji prohlížela.
„To je krásné…“ vydechla úžasem, když si všimla pableskujících odlesků měsíčního svitu tančících na povrchu figurky. „To je pro mě?“
„Ano,“ přisvědčil Vlagan a usmál se. Poznal figurku z oblíbené roháčské deskové hry a rychle si spočítal, že v pytli jich bude ještě osmdesát devět. Tedy, pokud Azrlz z krabice vysypal všechny hrací figurky, což asi udělal. Možná i s nějakými žetony, dvanáctihranými kostkami a dalšími herními proprietami. Vlagan poznal luxusní edici hry »Horami, pouší, mořem a sněhem« s kostkami z tištěného malachitu, herními figurkami z nefritu dekorované zlatem, stříbrem a barevnými drahokamy, se žetony z kompresního bronzu a holografickou hrací deskou. Snad do pytle nepřidal i tu.
„Kdo…“ vzdychla Gvera a hladila zářivě lesklé oči sošky, „jak…? Odkud máš toho krásného dráčka?“ pohlédla Azrlzovi do očí.
„Co říká?“ hodil Azrlz okem po Vlaganovi.
„Ptá se, jaks to vyrobil,“ vysvětlil Vlagan v roháčtině.
„Tož normálka – vytisknul jsem to, ne?“ pokrčil Azrlz rameny a dobrácky zamrkal na Gveru.
„Co říká?“ zeptala se Gvera.
„Má takový domeček plný malinkatých mužíčků a ti z malinkatých kousků skládají takové věci,“ přeložil Vlagan volně.
„Aha…“ vydechla Gvera fascinovaně otáčela figurkou jak se snažila do jejích očí zachytit tu odlesk ohně z chýše, tu měsíční svit.
Vlagan pohlédl do očí své vnučky Zinery a pohledem se rozloučil. Pak se usmál na Gveru, jakoby mimoděk sebral Azrlzovi pytel s figurkami ze hry a podal ho Zineře. Volnou rukou pošimral Gveru na tváři, aby upoutal její pozornost.
„Musíme tady s,“ šťouchl loktem do Azrlze, „kouzelným dědečkem rozvést ještě hodně dárků po celé zemi, víš?“
„Dárků?“ Gvera konečně odtrhla oči od sošky ještěra.
„Tak tak,“ přisvědčil Vlagan. „Je přece Slunovrat. Každý Slunovrat tady kouzelný dědeček“, opět šťouchl loktem do Azrlze a ignoroval jeho ublížený pohled, „rozváží dárky, ale to víš, je už starý a trošku popleta.“
Azrlz se na Vlagana podíval podezřívavě. Nerozuměl sice, co Vlagan říká, ale bylo mu naprosto jasné, že ho pomlouvá.
„Už dlouho se tady neukázal a vůbec má problémy obletět během noci po Slunovratu celou zemi.“
„Já vím,“ zasmála se Gvera, „vždycky se někde zapomene a opije, že jo?“ vesele loupla očima po Azrlzovi.
„Přesně, maličká,“ přikývl vážně Vlagan. „Prostě ten starý popleta potřebuje, aby na něj někdo dohlížel.“
„Tak to je jasné, že to musíš být ty,“ povzdechla si Gvera a volnou rukou pohladila Vlagana po vousech.
„Kdo jiný, že jo. Podívej, vždyť letos si rozbil i sáně!“
„Nešika, že jo?“ přisadila si.
„Děsný,“ souhlasil Vlagan.
Azrlzovy rohy žhnuly pod čepicí. Znal Vlagana dost dlouho na to, aby poznal, že si z něj zrovna utahuje.
„A zatímco my poletíme opravit sáně na severní pól, můžete s mámou za nás roznést tyhle dárky dětem tady ve vsi?“
„Na mě se můžeš spolehnout, pradědečku,“ odpověděla Gvera s naprosto vážnou tváří.
„Já vím,“ přisvědčil Vlagan a podal děvče zpět své vnučce. „Já vím. A my dva,“ obrátil se na Azrlze.
„Co?“ zeptal se Arzlz podezřívavě.
„Jedem!“ řekl a doprovodil svá slova gestem, takže mu rozuměli všichni.

Vlagan z kokpitu své jachty sledoval, jak se na ušlapaném prostranství mezi chýšemi shromáždila celá vesnice a mávala na rozloučenou pevnými úvazy svázaným lodím, které se pomalu zvedaly do výšky. Ze spodní lodi vykukoval dírou v trupu Arzlz, mával a volal hlasitě své »Hó, hó, hola hola hou!«. Vnější senzory Vlaganovi prozradily, že vesničané mu halasně odpovídají.
Vlagan zastavil stoupání, zamířil přídí k severu a pomalu, líně vedl lodě do dálky. Až budou dost daleko od civilizace, přistane, propojí zásobníky tiskáren obou lodí a nechá Azrlzovu loď zrekonstruovat, ale na to nechtěl teď myslet. Sledoval očima vzdalující se vesnici, kde prožil skoro sto let, kde viděl rodit se a umírat několik generací, kde našel ženu, vychoval děti, vnoučata i pravnoučata. Kde si už všichni zvykli na to, že s nimi prostě je. Věděl, že mu budou chybět, ale doufal, že se opět časem vrátí a třeba, jen třeba najde stopy své nynější rodiny.
A třeba jim přiveze nějaké dárky.
Třeba na Slunovrat.

Spojené lodě už zmizely v dálce, už ani červený poziční signál poškozené lodi neprosvítal oparem a mraky, které se přihnaly ze západu a přinesly s sebou další a další sníh.

 

Reklamy