„Tak už si to, sakra, přiznej!“ štěkla Mia na Lunu a snažila se na ni pohlédnout ostrým, propalujícím pohledem. Marně. Luna sebou kroutila tak, že se Mie nedařilo ani zahlédnout odlesk bělma jejích očí, natož aby je dokázala alespoň na mžik oka uvěznit silou svého zraku.
„Přiznávám!“ syčela a prskala Luna.
„No konečně,“ odfrkla si Mia a cukala rukou, jak se snažila setřást okovy, co ji tak pálily na zápěstí. Jistě byly z posolené oceli.
„Přiznávám, že jsi mrcha!“ zaječela Luna a na okamžik ustala ve svém snažení vymanit se z pout. Její průsvitné tělo se už jen lehce vlnilo námahou a dobře vyvinutý hrudník se jí zvedal v unavené nápodobě dechu.
„Já?“ zamrkala nevěřícně Mia.
„Ty. Mrcha, děvka… a….“ zalapala Luna po dechu.
„No…?“ vybídla ji Mia. „Jen to dokonči!“
„A totální blbá kráva!“ ulevila si Luna a unaveně svěsila hlavu.
Mia udělala pohyb, jakoby chtěla svou společnici nakopnout, ale železná pouta sycená ocelí zarazila její ektoplazmatickou nohu sotva stačila urazit jen pár centimetrů.
„A já jsem taky kráva,“ dodala Luna tiše. Její smířlivý tón Miu trochu zmátl, takže spolkla jedovatá slova, co měla právě na jazyku. Chvilku uvažovala, než přikývla. Smutně pohlédla dolů na zem, na krví kreslený pentagram obkroužený šesti kruhy sypané soli. Pak vzhlédla vzhůru ke stropu, jež nesl bílou křídou malovaný symbol spoutání. Raději se vyhnula pohledu na háky ve stropě a v podlaze, k nimž byly přikuty řetězy soleného železa, které nyní obě dvě poutaly, aby se jim bránily telekineticky zvednout prach a poškodit vázací symboly.
„Jak jsme mohly být tak hloupé,“ povzdechla si Mia.
„Jako nějaké husičky,“ přitakala Luna.
„Hrajem tu hru snad prvně?“ ušklíbla se Mia.
Luna vyprskla smíchy. Popravdě tu hru hrály už skoro dvě stě let, rok co rok, na počátku léta, kdy se sjížděli mladíci za zábavou a povyražením. Rok co rok prožívaly letní románek… poznávání, poblouznění, svádění… rozloučení. A salvy veselí, když se jejich vyvolení vrátili je hledat jen aby slyšeli: »Cože? Ta? Ale ta je přece už dávno mrtvá!« A také vodotrysky slz, když sledovaly své letní lásky odjíždět navždy pryč. Jedno, zda byli smutní, roztoužení, vystrašení, nebo dokonce vyděšení hrůzou, jako ten Edgar, či Alan, nebo ten Steve či Steven, nebo jak se ten tlustý klučina v brýlích jmenoval.
Bavilo je to.
Soutěžily.
Někdy se utkaly o jednoho mladíka, jindy vybrala každá té druhé nějaký obzvláště obtížný kousek – třeba kluka s vážně hezkou přítelkyní, nebo obzvláště stydlivého nekňubu.
Vedly si skóre.
Triumfovaly. Rok od roku byly lepší. Rok od roku náročnější, rok od roku braly větší a větší výzvy. Zvláště rády si dobíraly mladé studenty seminářů, protože za ty byly body navíc – ne proto, že by budoucí kněží byli takovými ctiteli celibátu, ale prostě proto, že mnoho z nich mělo zájmy tak nějak mimo ženskou polovinu lidstva. Přesto i tam často triumfovaly. Jen kromě zlomených srdcí za sebou nechávaly i trošku pošramocenou víru a v několika případech i poněkud pocuchaný rozum. Body navíc.
Až teď tohle.
Jak měly vědět, že se obě snaží o exorcistu?

 

„Promiň,“ zašeptala Mia. To ona si vyhlédla onoho krásného mladíka se zvláštním smutkem v oku.
„Promiň,“ zašeptala Luna. To ji napadlo, aby si zase po dlouhé době vyzkoušely kdo s koho. A nevyjde-li kdo s koho, tak obě spolu.
Z rohu místnosti se ozval temný, spokojený smích následovaný zvukem škrtnutí. Louče v exorcistově ruce zaplála jasným plamenem a špinavá hala starého domu se oděla do světla, jak se vzápětí rozžaly svíce rozmístěné podél zdí. Ze stínů minulosti se vynořila dávná krása tohoto místa a pableskovala v mihotavých záblescích plamenů svíček a loučí. Prach, zmar, stáří a rozklad se mísil se vzpomínkami na světlo, lesk a čistotu. Obojí bylo přítomno v témže okamžiku.
Exorcista postupoval od bývalých vstupních dveří, jež kdysi zářily zlatem, do středu haly. Louči v jedné ruce, lesklou, obnaženou dýku s hadími motivy v druhé. Oděný do černého roucha s vyšitými stříbřitými ochrannými symboly, nezbytný kolárek u krku. Temné oči v krásné tváři hleděly na spoutané dívky chladně a pevně, přesto však v jeho pohledu bylo cítit náznaky soucitu. Ale jen náznaky.
„Nebylo snadné vás dvě najít,“ řekl svůdně chraplavým hlasem. „Střídáte letoviska jak boty, střídáte vkus jak letní vánek svůj směr… ale to teď skončí,“ sevřel rty v neveselém úsměvu.
„Proč?“ zeptala se Luna.
Exorcista se rozesmál. Nebyl to veselý smích, řezal hůř než ledový vichr, pálil víc, než mráz.
„Neměls mě snad rád?“ zašeptala Mia a upřela a exorcistu své velké, smutné oči.
„Porušujete řád,“ odpověděl chladně.
„Jaký řád?“ zadívala se na něj Luna a její oči se stáhly do úzkých štěrbin. Zlý pohled však neměl na exorcistu žádný účinek.
„Prachu prach, popelu popel,“ pronesl exorcista slavnostně. „Co mrtvé je, mrtvé zůstává. Co odešlo, nevrátí se.“
„Co ty o tom víš!“ rozesmály se Mia s Lunou současně. Smály se vesele, třebaže je okovy pálily na kotnících.
Jejich smích však náhle uťala litanie ve staré egyptšině, kterou začal exorcista pronášet slavnostním hlasem. Litanie vedle sebe nesnesla žádný jiný zvuk. Svíce plápolaly tiše, praskání smolných loučí se vytratilo, vítr ve skulinách a prasklinách zdí ztratil svůj hlas. Bylo slyšet jen starobylá slova, jejichž účelem bylo provázet mrtvé k řekám a mostům podsvětí.
„Má-li kdo co říci k těmto mrtvým, nechť promluví nyní, nebo vyčká životů příštích,“ zakončil exorcista rodnou řečí obou dívek, neboť tak to rituál žádal. S úšklebkem se rozhlédl po pečlivě zapečetěném sále.
Protahoval tuto chvilku.
Vychutnával si svůj triumf.

 

„Já!“ ozvalo se za ztrouchnivělými dveřmi. Pak padla rána a dveře vypadly z pantů. „Já mám co říct!“ Dveřmi, nebo tím, co z nich zbylo, dovnitř vstoupil mladík. Luna se při pohledu na jeho tvář usmála. Ten mladík… její loňská láska…
„A já!“ ozval se další hlas a další mladý muž vstoupil do haly. Tentokrát se usmála Mia.
„A já!“ ozval se další hlas. „A já! A já! A já…“ hlasy se smísily v kakofonii překřičujících se mužů, starých, starších, mladých i věku středního, kteří se také hrnuli dovnitř.
„Ne!!!“ vykřikl exorcista, ale jeho slova přehlušovalo další a další »já«, které volali muži vstupující dovnitř. Ne všichni živí. Za starci následovali duchové.
Exorcista ustupoval před sílícím davem, až se ocitl uprostřed mezi oběma spoutanými dívkami.
„Proč?“ zeptal se a hlas mu už vůbec nezněl svůdně. Jen chraplavě.
„Pro krásné léto…“ řekl jeden.
„Pro vzpomínku…“
„Pro inspiraci…“
„Změnila mi život…“
„Nemůžu na ni zapomenout…“
Další výkřiky už exorcista nevnímal.
Rituál byl zlomen.
Exorcista poražen.
Z posledních sil obrátil obřadní dýku proti sobě a vrazil si ji do hrudi.
Dívkám spadly okovy z rukou a nohou.

 

„Věděl jsem, že se ještě jednou potkáme,“ řekl za všechny jeden z duchů, statný muž s mohutným knírem, a uhladil si cíp temného pláště.
Mia a Luna ho vzaly za ruce a roztančily se s ním v rytmu starodávného valčíku.

 

„Co uděláme s ním?“ zeptala se Luna a rukou ukázala k duchu exorcisty, jež se vznášel uprostřed mezi pentagramem a symbolem spoutání. Jeho ruce i nohy vězely v nasolených řetězech a krásný obličej mu skrápěly slzy.
„Už vím,“ rozzářily se Mie oči a ústa se jí roztáhla do potutelného úsměvu. Mrkla na Lunu.
„Áááá,“ vydechla Luna překvapením a spokojeně přikývla. Pak obě vztáhly ruce k exorcistovi a začaly svou litanii.

 

 

Otcové, dávejte pozor na to, s kým se vaše dcery seznámí někde na pláži.
Ještě asi tak tři sta let.

Reklamy