Štítky

, , , ,

Publikováno 19. 12. 2013
na serveru Diskuteri.eu
Ukrytá zpráva – díl první

[ Petrohradská univerzita ]
Andrej Petrovič se zrovna přikryl další dekou, když se ozvalo zaklepání na dveře. Ztuhnul a v duchu počítal do deseti. Snad se nevítaný návštěvník zase vzdálí. Ozvalo se druhé zaklepání na dveře. Andrej zvedl oči ke stropu a tiše čekal. Ať je za dveřmi kdo chce, odejde. Tedy, pokud to nebude Sergej.
Dveře se otevřely.
Andrej kýchl.
„Věděl jsem, že tu budeš,“ houkl Sergej Vasiljonovič ode dveří, „ty máš jistě čaj, že?“
„Mám,“ zahuhňal Andrej a utíral si nos.
„Díky za pozvání,“ usmál se Sergej Vasiljonovič a samozřejmě se pozval dovnitř. Kopnutím za sebou zavřel dveře. „Tak nalévej, je zima.“
Andrej hmátl po ovladači. Co se dalo dělat. Pokynul rukou k volnému křeslu.
„To je od tebe tak milé,“ pronesl Sergej Vasiljonovič procítěně, když se uvelebil ve stařičkém křesílku. „Hele, víš o tom, že ti z opěradla leze pružina?“
„Vím,“ zavrčel Andrej a mrštil po něm nějakým polštářem plněným jakýmisi bylinami, co kdysi možná i voněly. Sergej si dárek trochu nedůvěřivě prohlížel, ale pak pokrčil rameny a zakryl jím nepříjemnou pružinu. Dál už jen sledoval, jak se po stropní kolejnici sune manipulátor, otevírá skříňku a bere z ní hrnek. Za ucho.
„Dobrá práce,“ řekl Sergej Vasiljonovič uznale.
„Povedlo se mi vyvážit poměr vstupů od tlakových senzorů vůči síle stisku,“ pochlubil se Andrej. Manipulátor bezchybně dovezl hrnek k samovaru a pomocnou paží otočil kohoutek.
„Tys mu přidal druhou ruku?“
„Taky máme dvě ruce, ne?“
„Jak si s tím ta neuronka poradila?“
„Nijak, každá ruka má svou.“
„Jo tak.“
Chvíli bylo ticho, jen manipulátor bzučel, když vezl čaj na stůl. Položení hrnku bylo také dokonalé.
Sergej Vasiljonovič kývl manipulátoru díky a oběma rukama objal horký hrnek.
„To jsem potřeboval,“ řekl a přičichl k hrnku. Pak zlehka upil. „Teda, v robotice jsi sto let za Japonci, ale čaj vaříš výborný, to se ti musí nechat.“
Andreje chvíli zdrželo smrkání, ale pak v odpověď udělal vskutku ošklivý obličej.
„Neboj, dokud umíš obsluhovat samovar, tak tě roboti nenahradí,“ chlácholil ho Sergej Vasiljonovič. „Vypadáš nemocně.“
„Díky, že sis konečně všiml.“
„… tak ti budu dělat chvíli společnost. To je taková společenská konvence, kamaráde. Na čem jinak děláš?“
Andrej se už chystal odpovědět, když se ozvalo další zaklepání na dveře.
„Dále,“ řekl Sergej. Andrejovy protesty pohltil záchvat kašle.

„Díky za tip,“ usmála se Olja Vasiljevna, když vstoupila do Andrejovy svatyně a kopnutím za sebou zavřela dveře. „Mně už čaj došel, a dokud bude venku to svinstvo, nikam nejdu.“
„A co malá Mášenka?“ zeptal se Sergej Vasiljonovič.
„Je doma s Igorem, mluvila jsem s ní a ona to chápe. Nechce, aby se jí z mámy stal sněhulák.“
„Igorem?“
„Igorem, proč?“
„Nejmenoval se ten tvůj náhodou nějak jako Petr, nebo Pavel, nebo…“
„Vasilij,“ řekla Olja Vasiljevna a posadila se, „ten minulý byl Vasilij. A to bylo už před rokem. Máš zpoždění.“
„Ve sledování tvých amantů?“
„Ne, v servírování. Čaj prosím. Serjoža si ho moc chválil.“
„Cože?!“ nechal se slyšet Andrej.
„Dobrý čaj nenechám nikdy bez pochvaly, co se ti na tom nelíbí?“
„Kdys to stihl?“
„No před chvílí…“
„To máš z toho, Andrjušo, že nejsi na twitteru,“ ušklíbla se Olja. „Co bude s tím čajem?“
Andrej se ztrápeně chopil ovladače. Manipulátor vyjel ze z rohu a dal se do práce.

Další zaklepání na dveře. Razantní, energické. Skoro jako kdyby klepal… ne, to ne, zaúpěl v duchu Andrej.
„Dále,“ ozval se opět Sergej.
„Podle twitteru tu máte čaj,“ zařinčel rázný hlas Ksjušy Ivanovny, „mně už studenti všechno vypili. Mohu se přidat?“
„Jen dále do houfu,“ pokynul vlídně Sergej. Andreje to oprávněně rozhořčilo. Na to, že k němu Sergej chodil na čaj často, vlastně až příliš často, zvláště poté, co zjistil, že Andreje zásobuje prvotřídním čajem strýc z Gruzie, si už zvykl. Ale to, že se Serjoža tak samozřejmě ujal hostitelské role, jako by všechny pozval sám, na svůj čaj, to už bylo trochu příliš.
„Přinesla jsem zavařeninu,“ položila Ksjuša Ivanovna sklenici domácí zavařeniny na stůl, až při té ráně všichni přítomní trochu nadskočili. Cokoli Ksjuša dělala, dělala nahlas. Příliš nahlas.
„Zavařeninu?“ podivila se Olja.
„Pití čaje se zavařeninou má u nás dlouhou tradici,“ halasila Ksjuša Ivanovna, která kromě mikrobiologie přednášela i ruskou literaturu.
„A jak bylo dobře, když jsme se toho zlozvyku zbavili,“ povzdechla si Olja Vasiljevna.
„Nemusíme všechno dělat po nějaké té svoloči amjerikánské,“ mudrovala Ksjuša Ivanovna, „jako by nestačilo, že sis pořídila dítě s nějakým Američanem, nemusíš nám sem, do srdce Rusi, tahat jejich manýry.“
„Angličanem, když už,“ ohradila se Olja.
„To je jedno,“ nadechovala se už Ksjuša k razantní odpovědi.
„Ale, no tak, dámy, přece se nebudete hádat, když venku tak krásně sněží,“ vložil se do debaty Sergej.
„Jo krásně,“ ušklíbl se Andrej. Pak ho záchvat kašle opět umlčel.
„Je nemocný,“ pronesla Ksjuša Ivanovna skoro něžně a v záchvatu mateřské starostlivosti okořenila Andrejův čaj kostkou zavařeniny. „Poslední dobou je nemocná půlka školy. Kdo by řekl, že v takové zimě budou řádit viry.“
„A k tomu ta vánice,“ postěžovala si Olja Vasiljevna. „Na cestě je metr sněhu a silničáři jako obvykle čekají, až přestane padat.“
„Metr sněhu?“
„Před hodinou. Když jsem se pokoušela dojet domů.“
„Hm,“ zabručela Ksjuša.
Ozvalo se další zaklepání.

„Čekáme ještě někoho?“ zeptala se Olja Sergeje.
Sergej mrknul na telefon.
„Ohlásil se už jen Vareňucha. Zaúkoloval jsem ho, aby přinesl něco k jídlu.“
„No tak dále!“ zavolala Ksjuša Ivanovna.
Ze dveří vykoukla Vareňuchova hlava.
„Vidíme tě rádi?“ zeptal se Sergej Vasiljonovič sladce.
„Nevím,“ přiznal Vareňucha. „Ale mám s sebou nějaké blinčiky.“
„Vidíme,“ rozlil se na Sergejově obličeji úsměv. „Pojď dál a nech se obsloužit. Tady Andrjuša má na to techniku.“
Andrejovy protesty včas zastavila mísa sice ne tak horkých, jak by měly být, ale stále vonících sýrových blinčiků. Dokonce i přes plný nos cítil jejich vůni. Smířeně tedy poslal manipulátor nejprve Vareňuchovi pro čaj a poté si nechal přivézt místu pod nos.
„Není on nějaký nemocný?“ zeptal se Vareňucha, když si poté, co sledoval pohyb manipulátoru, všiml Andrejova zarudlého nosu.
„Je,“ potvrdila Ksjuša Ivanovna.
„A proč všichni sedíme u nemocného? Vždyť se můžeme nakazit.“
„Ty jsi ale buran jak američan, víš to?“ rozhořčila se Ksjuša Ivanovna a sjela Vareňuchu ostrým pohledem. Vareňucha mimoděk couvl. Ksjuša byla mohutná žena co si dokázala zjednat respekt a pořádek nejen při výuce a doma, ale báli se jí i dopravní policisté. Její obstarožní Volvo bylo patrně vylepeno na slunečních clonách všech hlídkových vozidel s textem „tohle řídí šílená profesorka. Nezastavovat, je-li vám život milý“.
„No dobře, dobře, já to tak nemyslel. Já jen kvůli té epidemii,“ bránil se Vareňucha chabě.
„Vše odpuštěno,“ ozval se Andrej chraplavě, „a díky za blinčiky. Od rána jsem nejedl.“
„V tvém stavu chodit do kantýny by byl hazard,“ přidal Sergej.
„Neměl jsem hlad. A navíc jsem musel dodělávat ty přepočty.“
„Jaké přepočty?“
„Srovnávací analýzu virových sekvencí DNA virů. Zítra to musíme prezentovat, jinak přijdeme o grant.“
„Ty chceš vážně v tomhle stavu něco prezentovat?“
„Zítra stejně nikdo nepřijede. Budeme rádi, když se dnes ještě vůbec dostaneme domů.“
„Neměl by někdo vymyslet něco na to odklízení sněhu?“
„Nebo na ty silničáře?“

Andrej sledoval hovor, co se opět stočil ke sněhové vánici, která je dočasně uvěznila na univerzitě. Dvakrát doplnil samovar a sklízel chválu na brilantní práci manipulátoru. Dokonce nechal manipulátor tancovat na nějakou starou Madoninu písničku, za což si odnesl upřímně myšlený potlesk a upřímně myšlenou přednášku od Ksjuči Ivanovny na téma proč nemohl tančit třeba na Kalinku. Ale Ksjuša už taková prostě byla.
Pak se Vareňucha na chvíli vzdálil, aby se podíval, jestli už protáhli silnici.

„Tak silnici ještě neprotáhli, podle Petra Pavloviče jim pluhy uvízly u paláce.“
„Jak mohly pluhy uvíznout?“ podivil se Sergej.
„Nafta došla.“
„To snad ne.“
„Ale ano. Ale cisterna je prý už na cestě. Ale stejně tu nebudou před půlnocí.“
„Musíme to hlídat a včas je odchytit – aby nám protáhli i parkoviště.“
„Připravil jsem na to čtyři láhve a Petr Pavlovič zavolá, až se objeví.“
„Tak co budeme dělat teď?“
„Olja by nám mohla něco zazpívat, ne?“
„Jedeš!“ vykřikla Olja Vasiljevna. „Co kdyby nám třeba Andrjuša pověděl něco víc o té srovnávací analýze? Docela by mě to zajímalo.“
„Tak dobře. Adrjušo?“

„Nevím co by vás zajímalo. Měli jsme provést srovnání genů asi desítky kmenů DNA virů.“
„Proč?“
„Nu, šlo o zjištění příbuznosti a nějakých společných kořenů. A divte se – zdá se, že opravdu všechny viry měly kdysi společného předka, protože se mi podařilo najít sekvence, které jsou obsaženy ve všech, i když to na první pohled tak nevypadá.“
„Ještě čaj, prosím,“ usmála se Olja, „je opravdu výborný.“
„Proč myslíš, že za ním tak často chodím?“ ušklíbl se Sergej.
„Jestli jste to vytvítovali, tak budu mít návštěvy denně,“ zabručel Andrej. Olga Vaisljevna a Sergej Vasiljonovič na sebe spiklenecky mrkli.
„Jak myslíš, že to tak na první pohled nevypadá?“ zapojila se Ksjuša.
„No protože při prostém čtení jsou sekvence u různých virů různé. Ale stačí převést sekvence do symbolů, protáhnout je transformací a najednou jsou všechny stejné.“
„Tomu se skoro nechce věřit. Jakou transformací?“
„Proháněli jsme to vším možným, když jsme hledali souvislosti, ale jednou jsem to omylem poslal přes algoritmy asymetrického šifrování a ejhle, bylo to tu.“
„Není to jen náhoda?“ ozvala se Ksjuša pochybovačně.
„Těž- těž- těžko,“ kýchl Andrej.
„Děkuji,“ řekla Olja manipulátoru, který jí přivezl další hrnek čaje. „Proč by to nemohla být náhoda? DNA je tak složitá věc, Andrjušo, že když ji proženeš nějakými transformacemi, tak nakonec najdeš nějaký vzorec. Ale není to dáno tím, že by informace byla v podkladu, který jsi použil, ale v tom, že ji tam transformacemi dodáš. Tohle učím dnes a denně.“
„Těžko dodáš transformací komplexní informaci, která má jazykovou strukturu. To prostě není možné.“
„Jazykovou strukturu?“ podivil se Sergej.
„Přesně. Už ji pár dnů překládám. Půjčil jsem si algoritmy od našich lingvistů.“
„Od koho?“
„Od Vjačika.“
„Ten jeho algoritmus na lineárním písmu A naprosto vyhořel.“
„Vjačik neměl dostatečnou výpočetní kapacitu.“
„A ty ji máš?“
„Díky Pavlu Antonoviči ano. Číňani si půjčili jeho bezpečnostní rutiny, takže jsem to pustil na tom jejich novém superpočítači. S drobnou pomocí superpočítače NASA.“
„My spolupracujeme s NASA?“
„Někdo od nich rád porno.“
„Jo tak.“
„Chlapi,“ odfrkla si Ksjuša.
„Čuňata,“ přidala se Olja.
„Mně se to hodilo,“ otíral si Andrej bolavý odřený nos.
„To věřím. Takže jsi to přeložil?“
„Stáhl jsem si výsledky chvilku před tím, než přišel Sergej na čaj,“ popotahoval Andrej, „chtěl jsem si to přečíst a pak si chvíli zdřímnout.“
„No tak promiň,“ rozhodil rukama Sergej.
„Ale nic. Společnost je taky príma.“
„Takže tedy ten překlad máš?“
„Mám.“
„No tak, nenapínej nás a pochlub se.“
Andrej potěšeně sáhl po ovladači a poslal manipulátor stáhnout plátno. Pak přepnul výstup z počítače na projektor. Projektoru chvilku trvalo, než se zahřál na provozní teplotu, po letech strávených v přednáškovém sálu na to měl také nárok.

„Co si myslíš, že v tom textu je?“
„Myslím, že nějaká zpráva. DNA je přece velké úložiště informací.“
„Takže nám někdo něco píše? Co by nám psal?“
„To nevím. Třeba to ani nepsal nám, třeba se k nám ta zpráva dostala jen čirou náhodou. “
„Představte si to, Třeba se celý život na zemi vyvinul z nějaké zprávy, která k nám omylem vesmírem doputovala.“
„To myslíš jak?“
„No, proč by se zprávy musely přenášet jen pomocí EM či podobných signálů? Proč je nezakódovat do DNA a neposlat vesmírem?“
„Pravda, to mne nenapadlo. Bylo by to sice pomalé, to ano, ale zase by taková zpráva nedegradovala – kdykoli by měla k dispozici vhodný materiál, mohla by se obnovovat a replikovat.“
„Má to svou logiku.“
„Tak už nás nenapínej…“
„Já?“ povzdechl si Andrej a popotáhl plným nosem, „ten projektor je starý. Ale nebuďte zklamaní, nemyslím si, že bych získal celou zprávu, protože samotný výsledek, soubor s překladem, je jen velmi malý. I když metasoubory k překladu byly obrovské.“
„Co si tedy myslíš, že máš?“
„Asi to nejdůležitější, co v té zprávě bylo, když to bylo v DNA všech virů, co jsem zkoumal.“

Na plátně objevil obraz. Andrej na ovladači, který byl vlastně jen miniaturní klávesnicí s mini monitorem, našel stažený soubor. Otevřel ho.

„Tato zpráva neobsahuje žádné viry. Zkontrolováno antivirovým programem.“

Chvíli bylo ticho. Sergej Vasiljonovič zvrátil hlavu a tiše se smál. Vareňucha hodil po Andrejovi podezíravý pohled. Ksjuša Ivanovna kroutila hlavou. Olja Vasiljevna se hihňala s rukou před ústy.
„To jsou ale – pčík – kecy,“ řekl Andrej ublíženě.

Reklamy