Temnou vánoční nocí letěl zářivě bílý anděl. Letěl vysoko nad špičkami domů, co se draly do vysokých mraků. Letěl vysoko, že při pohledu ze země vypadal jen jako malá, blyštící se sněhová vločka.
Jak se to stalo?
Proč anděl slétl z nebezkých výšin?
Snad že byl čas vánoc?
Mohl snad mít jiný důvod?

 

 

Michael složil knihy do malého sloupečku a chystal se zvednout z lavice, když si jí opět všiml. Té protivné, zlé a hloupé holky. Té naboženské fanatičky. Té Ráchel.
Všiml si jí jen proto, že se na něj zase podívala tím svým protivným, povýšeným pohledem. Stejným pohledem, kterým si měřila učitele, co jí do výkazu zapisovali nedostatečnou, v lepším případě dostatečnou, ti nejshovívavější dobrou. Někteří tak činili roztrpčeně, jiní smutně, další s odevzdanou rezignací. Je těžké známkovat studentku posledního ročníku střední školy, která se odmítá učit cokoli, co by jen trochu nezapadalo do ortodoxně křesťanského pohledu na svět. Ne, žádná evoluce nebyla. Ne, Země je středem stvoření. Ne, svět je starý jen šest tisíc let a něco. Ne, elementární částice jsou jen ďábelským mámením.
Byla by propadla už dávno, kdyby neměla excelentní výsledky v jazycích a slušné v matematice. Byla by už dávno odejita ze školy, kdyby se za ni učitelky jazyků a matikáři nepostavili. Zbytek sboru, tedy ti, co už na tvrdohlavou Ráchel narazili, skřípali zuby, ale nakonec připustili, že tahle holka se stejně na žádnou univerzitu nechystá, tak co.
Ale pětky si neodpustili.
A pak na ně Ráchel hleděla přezíravým, povýšeným pohledem, co provokoval, rozčiloval a slabší kusy v profesorském sboru přiváděl k záchvatům vzteku.

„Hele, Ráchel,“ zúžil Michael nebezpečně oči a kočička, co se mu už uvelebila na zádech, znepokojeně mroukla překvapená náhlou změnou Michaelovy nálady.
„No?“ narovnala se a vypjala do výšky. Nebyla moc vysoká, zato pěkně tvarovaná, i když se právě tuto svou vlastnost snažila skrývat s pomocí neforemného oblečení, v němž by nebudila pozornost ani mezi puritány na Mayflower.
„Nevšímej si mě, jo?“ procedil skrz zuby. „Nejsem na tebe zvědavej,“ ostře jí pohlédl do očí. Na Vlaganovy pohledy, které uměly zklidnit i největší rváče a před nimiž by couvl i dav rozběsněných fotbalových fanoušků zdaleka neměl, přesto byl jeho pohled působivý.
„Já tě slyšela.“
„No a co?“
„Rouhal ses,“ pronesla s takovým odporem, jako by se dívala na obzvláště ošklivou žábu uprostřed louže zeleného slizu.
„A co je ti k čertu do toho?“ vyjel na ni Michael.
„Moje máma říkala, že rosteš pro peklo. Pro ty svoje čerty!“ šlehla po něm očima.
„No a k čertu co?!“ zaskřípal zuby Michael. „Prostě mě vynech, jo?!“ zvedl se ze židle tak prudce, až se kočička na jeho ramenou zakymácela a zaťala mu drápek do ramene, aby se udržela. Vzápětí omluvně mňoukla a svým drsným jazýčkem olízla ranku. Naštěstí přes košili.
„Promiň, kočičko,“ natočil k ní Michael hlavu a kočička mu jemně drcla čumáčkem do tváře.
„Černá kočka je ďáblovým služebníkem,“ nedala se odbýt Ráchel. Michael sbalil učebnice pod ruku a přes rameno se ohlédl zpět.
Náhle si toho všiml.
V Ráchelině pohledu nebyla jen její obvyklá přezíravost. Bylo tam i něco… Michael se nadechl a pak prudce vydechl překvapením.
Pocítil to.
Pocítil a rozpoznal.
Rozpoznal v Ráchelině pohledu přízeň, upřímnou starost a… a ještě něco… něco na okraji… něco neznámého… chvilku mu trvalo, než to něco dokázal pojmenovat.
Dvě slova: vášeň a touha.
Michaela to ohromilo.

Potkávali se s Ráchel vlastně už od malička. Ona si na to už pamatovala jen mlhavě, osmnáctiletá holka si málokdy umí vybavit události ze školky, zato on si všechno pamatoval dobře. Až moc dobře. Paměť byla takové malé bělásčí prokletí. Tedy, ne že by bělásci nezapomínali, Michael například takřka pravidelně zapomínal na domácí úkoly, na to, že je třeba uklidit, nebo že má jít spát. Kolikrát se vracel, aby se přesvědčil, jestli skutečně zamkl dům. Kolikrát ho opravdu zapomněl zamknout a zapomněl se i vrátit a zkontrolovat to, takže si pak od mámy vyslechl sáhodlouhé kázání o zlých zlodějích a zlých pojišťovnách, co nerady vyplácí plnění, pokud se zloději nemusí probourat do domu aspoň sbíječkou. Kolikrát u tabule zapomněl na prokleté básníky nebo na vzorec 2-4-trichlordimetanpolyetylenu.
Ale zapomenout na události, to se běláskům zrovna moc nedařilo. Jistě, občas chvilku trvalo, než se z útrob paměti nějaká dávná vzpomínka vynořila, ale byly tam všechny. Úplně všechny. A všechny k dispozici.

Michael byl ve školce samozřejmě středem pozornosti. Zvláště děvčat. Z počátku hlavně kvůli kočičce, která se od něj odmítala hnout dál než na pár kroků. Jistě, občas se i uvolila dohlížet na svého člověka, tedy na svého běláska, ze skříně hodně vysoko nad zemí – to, když už jí dětské štěbetání holčičích obdivovatelek trhalo citlivé uši. Častěji však setrvávala mnohem blíž. Například si hověla na Michaelově klíně, když jako moudrý král přijímal delegace princezen, co za ním přišly na bál, nebo když pro děvčata režíroval módní přehlídku. Občas zahnala příliš drzou holčičku, které se v hlavince vylíhla potměšilá myšlenka, že by se mohla na Michaelovi dopustit větší důvěrnosti, než bylo povolené česání vlasů. Michael už ve školce nosil delší vlasy, obvykle stažené do mužného culíku. Občas se uvolil hrát si s holkama na módní pánský salón a nechal si na hlavě vytvářet všeliké kreace.
Michael neměl moc pochopení pro hry na superhrdiny a podobné rozlítané klučičí zábavy, takže trávil většinu času ve školce s holkama. Pokud si nestavěl něco z mnoha trosek různých stavebnic, samozřejmě. To býval na chvíli obklopen kluky, kteří vyháněli holčičky od kostek pryč k panenkám.
A hlavně se neúčastnil nejoblíbenější klukovské zábavy, která se ovšem odehrávala jen tehdy, když se učitelka nedívala. Michael se nepral. Nikdy. Kupodivu vzal vážně Vlaganovo varování, že něco takového prostě nesmí. Vlagan nic nevysvětloval, neřekl mu proč se nesmí prát, jen významně naznačil, co by se stalo pak. A přestože se mladý bělásek takřka ničeho nebál, z Vlaganova pohledu ho zamrazilo.
Takže se nepral.
Až na tu jednu výjimku.
Ani tehdy se opravdu nepral, jen toho kluka chytil za ruku, kterou tahal malou Ráchel za vlasy tak silně, že brečela. Pak brečel ten kluk. Naštěstí neměl zápěstí zlomené, dětem se kosti až tak snadno nelámou, ale zhmožděné bylo. Ten kluk nosil týden zavázanou ruku a Michaela obcházel velkým obloukem. Ale k Ráchel si už nikdy nic nedovolil. Ani k ostatním holčičkám.

„Malá Ráchel,“ usmál se Michael při dávné vzpomínce. Očima jí přejel od hlavy k ramenům a úsměv se mu rozšířil. „S těmi culíky ses mi tehdy líbila víc.“
S potěšením zaznamenal, jak Ráchel okamžitě zrudla studem. Michael přímo cítil, že se jí v hlavě vynořilo pár obrazů ze školky. Ráchel, co češe Michaelovy vlasy. Ráchel, která přijíždí na královskou návštěvu. Ráchel, která na písku staví pro Michaela ten nejkrásnější hrad.
Obrátil se zpět ke dveřím a nechal za sebou Ráchel politou červení a ztuhlou úlekem, úžasem a ohněm touhy, co spaloval její nitro.

 

„Můžu si přisednout?“ zeptal se Michael s tácem v ruce. Ráchel, zvyklá jíst u stolu úplně osamocená, překvapeně vzhlédla a její tváře zahořely zdravou červení. Rty se jí zachvěly jako by chtěla odpovědět, ale zmohla se jen na krátké přikývnutí.
Michael položil tác na stůl a posadil se. Nejdřív na volné místo na stole rozložil ubrousek, na něj postavil misku s vodou, misku, do níž vyklopil malou kočičí konzervičku a třetí misku, do které vysypal trochu granulí z uzavíratelného sáčku. Kočička mroukla, přelezla z Michaelova ramene na stůl a pustila se do jídla. Po pár soustech tuňáka s krevetami si vždy zobla několika granulek.
Ráchel fascinovaně pozorovala krmící se kočičku, položila vidličku a skoro natáhla ruku, aby ji pohladila. Dělávala to. Kdysi dávno. Ještě ve školce. Pamatovala si ten vjem příjemně hladké, sametové srsti… v půlce pohybu si to rozmyslela a sáhla po sklenici s levnou napodobeninou čaje.
Michael se usmál.
Výborně se bavil.
Dojedli mlčky.
Pak kočička pomalu, důstojně přelezla Michaelovi na rameno. Přestože si olizovala pusu a přestože mlaskala, čišela z ní taková grácie, že pod jejím pohledem Ráchel sklopila oči.
Michael složil misky, oběma rukama sevřel okraje tácu a pohlédl na Ráchel. „Nechceš si pohladit kočičku?“ zeptal se sladce.

 

Náraz mrazivého vzduchu přiměl Ráchel, aby se víc zachumlala do šály. Těžkou vlněnou čepici měla naraženou až těsně nad obočí, takže světu nastavovala vlastně jen oči. Zachvěla se zimou, její těžký kabát byl sice teplý, ale zdaleka nebyl neprofoukavý. Na okamžik jí myslí proběhl osten závisti, když viděla spolužačky navlečené do módních barevných bund s kapucemi lemovanými umělou kožešinkou. Ty byly jistě větru odolné. A navíc byly krásné… rychle se v mysli okřikla. Takové hříšné myšlenky! A vzápětí se nad sebou zastyděla. Dobře věděla, že toho dne měla už mnohem hříšnější myšlenky, než chtít být oblečená v něčem, v čem by se líbila. Mnohem hříšnější. Mnohem lákavější… Otřásla se.
„Doprovodím tě domů,“ oznámil jí Michaelův hlas hned vedle jejího ucha. Nadskočila leknutím. Obrátila hlavu a zamračila se. Už otvírala pusu, aby řekla řízné »Ne!«, když se náhle uslyšela říkat tiché a nesmělé: „Tak dobře.“
„Těšíš se na vánoce?“ zeptal se Michael nenuceně. Byl pátek, škola skončila už po obědě a začínaly vánoční prázdniny.

Dlouhou dobu šli mlčky. Michael šel těsně vedle Ráchel a usmíval se. Nemusel mluvit, nemusel se ptát. Četl v té holce jako v otevřené knize. Nebylo divu, Rácheliny myšlenky přímo křičely. Myslí jí probíhaly vzpomínky na školku, kde patřila k věrnému zástupu Michaelových obdivovatelek, pyšná na to, že si několikrát směla pohladit jeho kočičku. Nejvíckrát ze všech holčiček. Vzpomínky na školu, kde sice nebyla v jedné třídě s Michaelem, ale vždycky ho, jakoby náhodou, potkávala na chodbách, na obědě, po cestě do školy nebo ze školy. I přesto, že ji máma neustále tahala na setkání té její nové sekty. Zamračila se a v mysli se pokárala. Církve! Žádné sekty!
Ani si neuvědomila, kdy se najednou přestala o Michaela zajímat. A nejen o něj, taky o všechny ostatní hříšné věci, před kterými se má správný znovuzrozený chránit, aby ho nesvedly na scestí, jak říkal jejich kazatel. Jak jí najednou bylo líto všech těch lidí, co jsou slepí a hluší k pravdě! Jak se jim snažila pomoc a jak vždy sklidila jen výsměch a pohrdání, až všemi těmi ďáblovými přisluhovači začala sama opovrhovat tak, že se jí stranili. »Nemůžeš spasit ty, kteří nestojí o světlo,« říkával jí kazatel při setkáních pokročilé mládežnické skupiny. Tak nezachraňovala.
Stranila se lidí.
Přestalo jí na nich záležet.
Jen ten kluk… ten sympatický kluk s kočičkou… toho zachránit chtěla.
Musela.
Cítila to.
Věděla to.
Byla k tomu vybrána.
Určitě.
A teď s ní šel k ní domů… ne, směrem k ní domů a ona nedokázala říct jediné slovo.
Bylo jí tak trapně.

„Těšíš se na vánoce?“ zeptal se znovu Michael.
„Jistě,“ přeměřila si ho přísným pohledem. Očima sklouzla na jeho ramena, kde si hověla kočička. Ona tedy spíš seděla na batohu, co měl Michael neustále na zádech, o rameno se mu jen opírala hlavičkou a jednou packou. Ráchel zacukala obočím, jak se snažila vybavit si jedinou vzpomínku, kdy Michael neměl na zádech batůžek a na něm sedící kočičku. Naposledy snad někdy ve školce, ale ve škole? Asi ne. Možná to byla podmínka, aby si kočičku do školy vůbec nosit mohl. Určitě, jinak to být nemohlo. Proč jinak by pořád měl na zádech ten směšný batůžek? Určitě kvůli té hloupé ředitelce na základce. Že byla ředitelka hloupá, to Ráchel věděla docela určitě. Byla totiž u toho, jak ředitelka trvala na tom, aby kočička chodila na lidský záchod, že přece nebude ve třídě žádná krabice s kočičími výkaly. Jak byla ředitelka konsternovaná, když viděla kočičku nejen použít lidský záchod, ale dokonce po sobě spláchnout. Prostě jen vyskočila na tu nádobu nad záchodem a šlápla na páčku na kraji. Po tom ředitelka trvala na tom, že když je kočička holka, tak musí chodit na dívčí záchody. A Michael se tehdy jen usmál na Ráchel, která pro jednou opravdu jen náhodou stála jen pár kroků od nich. Doprovodit kočičku na dívčí záchody byla pro ni maličkost. Tak ředitelce nezbylo než ustoupit.
„Proč pořád nosíš ten batoh?“ zeptala se Ráchel.
„Přece aby měla kočička kde sedět, ne?“ pokrčil Michael rameny.
„I ve třídě?“
„Na lavici přece sedět nesmí,“ řekl Michael shovívavě a naklonil hlavu trochu stranou. „Co budeš dělat o vánocích?“
„Budeme se modlit,“ vydechla Ráchel nadšeně.
„Kecáš!“ vydechl Michael překvapeně. Kdyby v tu chvíli něco pil, určitě by se zakuckal.
„Nekecám!“ ohradila se Ráchel dotčeně. „Je to přece svátek narození Pána,“ dodala ublíženým hlasem.
„A co stromeček, večeře a tak?“ vyzvídal.
„Neúčastníme se komerčního zneužití svátků vánoc,“ do hlasu se jí opět vloudil ten přezíravý tón, ale vespod se jí hlas trochu zachvěl. Snad při vzpomínce na dobu, kdy její máma ještě nebyla v té nové církvi. Na dobu, kdy měli stromeček, sváteční večeři a dárky. Na dobu, kdy si ještě domů nepřivedla toho nového ze starších církve. Tedy, nejdřív si ho vzala, až pak ho přivedla domů, to dá rozum, jinak by to byl hřích.
„A co teda děláte?“ naléhal dál Michael.
„No, dopoledne máme skupinu,“ začala Ráchel opatrně, „a kdybys chtěl přijít, jsi samozřejmě zvaný,“ pohlédla Michaelovi do očí. „Ale samozřejmě nemusíš, jen kdybys chtěl,“ dodala rychle, když si všimla výrazu jeho tváře. „No a pak máme velké shromáždění až do večera. Budeme mít večeři.“
„Řízky, rybu nebo krocana?“
„Chléb a víno, přece,“ usmála se. Úsměv nebyl za šálou vidět, ale byl jí cítit v hlase.
„A co dárky?“
„Dárky patří k té modlářské verzi vánoc,“ zavrtěla hlavou a přezíravě mávla rukou.
Michael se zastavil, otočil s k Ráchel, rukou zadržel a přiměl ji obrátit se k němu.
„A co kdybych ti chtěl dát nějaký dárek třeba já?“ zeptal se s nevinnou tváří, i když mu v očích hrály pobavené ohníčky.
Ráchel zalapala po dechu. Všechno se v ní sevřelo a najednou nevěděla, co říct. Stáhla si šálu z úst, jazykem si přejela po zmrzlých rtech a naprázdno polkla. Pak jen rychle, krátce a skoro neznatelně pokývala hlavou.
Michael se usmál. Vřele a upřímně. Vztáhl dva prsty k její tváři a jemně ji pohladil kolem koutku úst.
Přišlo to tak náhle, že to Ráchel vyděsilo. Než si uvědomila, co vůbec dělá, zatajila dech, natáhla se k Michaelově tváři a krátce, kraťoučce se dotkla svými rty těch jeho. Odtáhla se a zprudka vydechla.
Zamrkala.
Přikryla si ústa rukou.
Prudce se obrátila na podpatku a utíkala domů.

Michael se smál. Smál se šťastně a vesele, zatímco pohledem vyprovázel prchající Ráchel. Přejel si prsty po rtech a snažil si vybavit ten krátký, prchavý vjem, co cítil, když se jich dotkly Rácheliny rty. V okamžiku, kdy Ráchel doslova vpadla do domovních dveří, mu tělem projel horký šíp a on vydechl. Rty mu hořely. Kdyby v tu chvíli stála Ráchel před ním, chytil by ji a nepustil, dokud… Kdyby mu v tu chvíli křídla neukrýval batoh na zádech, roztáhl by je a letěl by k jejímu oknu, aby… ale to nemohl kočičce udělat.
„Mrou,“ mňoukla chápavě kočička.

 

Doma byl obvyklý předvánoční mumraj. Kamila, Michaelova máma, proplouvala domem jako malý bitevní tank ježící se hlavněmi tak nebezpečných zbraní, že s nimi snese srovnání snad jen atomový dělostřelecký granát. Štěstí, že příprava štědrovečerní krmě spočívala jako obvykle ve Vlaganových rukou a ten měl na všechno dost času. Vždyť vánoce měly být až za tři dny.
Michael se matce vyzbrojené víceúčelovým smetákem moudře vyhnul a jen co odhodil učebnice na postel, hned vedle speciálního kabátu se zapínacím prostřihem na křídla a batoh, a jen co osvobodil křídla od maskovacího batůžku, vydal se schovat k Vlaganovi do pracovny. V té byl úklid přísně zakázán.
„Řádí?“ zeptal se Vlagan schovaný za obrazovkou monitoru.
„Řádí,“ potvrdil Michael. „Ten smeták jsem ještě neviděl,“ dodal zamyšleně.
„Dorazil včera poštou,“ zabručel Vlagan. „Tak pitomej návod k sestavení jsem ještě neviděl.“
„Ale copak?“ zeptal se Michael pobaveně.
„Skládal jsem ten krám skoro hodinu,“ postěžoval si Vlagan. „Než mě napadlo přečíst si návod v čínštině,“ vyklonil se zpoza obrazovky, „věřil bys, že v překladech úplně zpřeházeli čísla dílů, co maj patřit k sobě?“
„Věřil,“ zazubil se Michael.
„To je, k čertu, takovej problém přeložit něco z čínštiny?“
Michael se rozesmál. Nejednou byl svědkem Vlaganova brblání nad mizernou prací – ať už to byly překlady knih či názvů, špatně spojené díly čehokoli nebo třeba zpřeházené pořadí knih v regálu. Naštěstí v takových případech Vlaganovo roztrpčení odnášely nejčastěji prodavačky v příslušných obchodech.
„Asi je špatná doba na to, abych si řekl o zálohu na lednové kapesné, co?“ změnil téma Michael a pohodil hlavou ke dveřím, k prostoru, kde nyní vládla rozlícená uklízející matka.
„Extrémně špatná,“ pousmál se Vlagan pod vousy. „Copak, utratils všechno za dárky?“ mrkl na Michaela spiklenecky. Pak mu náhle obavou ztuhly rysy. „Koupils mámě dárek, že jo?!“
„V pohodě,“ mávl rukou Michael a pohodlněji se rozvalil v křesle. Vysloužil si za to ublížený pohled své utiskované kočičky.
„Tak na co potřebuješ prachy?“ přeměřil si ho Vlagan očima. „Nějaký vánoční mejdan?“
„Dalo by se to tak říct,“ připustil Michael a uhnul očima.
„Holka?“ uculil se Vlagan.
Michael si jen povzdechl a opět mu myslí proběhl ten letmý dotek rtů.
Vlagan si Michaela pozorně prohlížel. Neušly mu drobné, ale jasné známky Michaelova rozpoložení.
Však už má chlapec na čase, pomyslel si Vlagan. Věděl, že Michael nejen dosud s žádným děvčetem nic neměl, ale ani neprožíval žádné dětské nebo později pubertální lásky. Sice ho už od malička obklopovala děvčata, ale nikdy je nebral jinak, než jen jako kamarádky.
Popravdě tomu byl Vlagan rád. Trochu ho děsilo, jak by dokázal ukočírovat náctiletého běláska zmítaného hormony. Stačilo mu co prožil s vlastními dětmi, a že jich za tři tisíce let důchodu na Zemi neměl málo. To ale byli jen upíři druhé generace, navíc od malička cvičení v ovládání mysli, v potlačování toho temného běsnění, plynoucího z chaosu vrozených znalostí. Takže s nimi nemíval až tolik problémů, i když ty, co zažil, vydaly každý za desítky trablů s lidskými dětmi. Hlavně na mladé upíry přicházely rozličná pubertální vzplanutí až příliš brzy.
„Je hezká?“ zeptal se Vlagan, přestože dopředu znal odpověď.
„Nádherná,“ vydechl Michael zasněně. „Jenže,“ jeho hlas se vrátil do reality, „jenže ze sebe dělá příšeru,“ postěžoval si.
„Copak?“ zamrkal Vlagan překvapeně.
„Je to náboženská fanatička,“ povzdechl si Michael.
„Ah ták…“ rozesmál se Vlagan, ale rychle přestal, když po něm Michael šlehl ublíženým pohledem. „Copak, nechceš ublížit jejímu jemnocitu a rozbourat jí ten bláhový pohled na svět?“ uculil se.
Michael se na Vlagana zamračil, i když mu zacukaly koutky úst potlačovaným smíchem.

Michael si dobře vzpomínal na jeden takový, řekněme incident, kdy u dveří jejich domu zazvonili jehovisté. Vlagan je pozval dál, uvařil jim čaj a skoro tři hodiny s nimi debatoval. Tedy debatoval… vyprávěl jim. A že Vlagan uměl vyprávět dobře. Velmi dobře. Přesvědčivě. Když konečně skončil, zkrotlí jehovisté se zdvořile rozloučili a Vlagan je vyprovodil až ke dveřím. Michael tehdy z okna dobře viděl, jak se jeden z nich snaží roztrhat svou ohmatanou jehovistickou bibli, další hodil své výtisky Strážné věže do kanálu a odešel s pohvizdováním. Třetí se jen mátožně ploužil ulicí.
»A jak to s těmi třemi proroky vlastně dopadlo?« zeptal se tehdy Michael Vlagana.
»Vím já?« usmál se Vlagan nevinně. »Asi pět set let před přelomem letopočtu, jak se dnes používá, jsem odjel do Indie a do Evropy jsem se vrátil až v půli prvního tisíciletí.«
Michael se tehdy smál skoro hodinu.

„Tak co máš teda v plánu?“ zeptal se Vlagan se zájmem.
„Víš, že v té jejich sektě vlastně vůbec neslaví vánoce?“ škrábal se Michael palcem na rtu.
„Fanatici,“ pokrčil Vlagan rameny.
„Víš, chtěl bych jí koupit nějaký dárek…“ uhnul Michael očima a soustředěně si prohlížel obraz na zdi. Reprodukci Mony Lisy. „Ale jsem na suchu, no…“
Vlagan se znovu zkoumavě podíval na svého nevlastního syna. Pak sáhl do šuplíku a vytáhl svazek bankovek. Docela objemný svazek. Vlagan totiž co mohl, to platil v hotovosti. Na vše ostatní měl samozřejmě kartu… několik karet. Vesměs vydaných na firmy sídlící v různých daňových rájích.
„Chytej,“ řekl a hodil Michaelovi balíček. Michael nedbale chytil sponou převázaný svazek aniž by se na něj pořádně podíval.
„Díky,“ řekl a konečně si všiml tloušťky svazku. Zamrkal překvapením. „Díky,“ řekl znovu s hlubokým uznáním.
„Michaeli,“ řekl Vlagan pomalu a vážně.
„Ano?“
„Stav se cestou v drogerii, ano?“
„Co?“ zeptal se nechápavě Michael. „Máma potřebuje zase nějaký nový čistík?“
„Ale ne, ty…“ zakroutil Vlagan hlavou. Vyhledal Michaelovy oči a upřel do nich svůj pohled. „Na to, abys po světě trousil malý upírky, nebo hůř – malý bělásky, jsi ještě trochu moc mladej, jasný?“
I bělásci se umí červenat.

 

U střídmé večeře se Michael jen ponimral v jídle a naprosto netypicky šel brzo spát. Jeho matka to přičítala předvánoční nervozitě. Uvědomovala si, jak moc umí kolem sebe šířit nepříjemnou náladu v době, kdy se jí nedaří dostát povinnosti paní domu »mít na vánoce naklizeno«. Takové malé trauma, co si odnesla z dětství. Nechápala, jak její máma dokázala zároveň pracovat a zároveň udržovat doma vzorný pořádek. Neschopnost se jí vyrovnat Kamilu neuvěřitelně frustrovala, ale nemohla s tím nic dělat. Snažila se sice nepřenášet svou náladu na své okolí, zvláště na Michaela… nu, nedařilo se jí to. I to věděla. Proto Michaelův odchod od večeře nijak nekomentovala a nevyptávala se.
Ani Vlagan nic neříkal. Jen se trochu tajemně usmíval.

Michael spal špatně. Velmi špatně. S každou další minutou se mu vracela vzpomínka na ten letmý polibek. S větší a větší naléhavostí jitřila fantazie, kam mohl ten polibek vést. Fantazie notně podpořené Vlaganovou prostou instrukcí, aby si sakra koupil nějaké kondomy.
Micheal si nebyl ani trochu jistý, jestli vůbec bude nějaké potřebovat. Vždyť přece Ráchel byla Ráchel a ta její posedlost hříchy a vůbec…!
Ale přece mu dala pusu. A to musel být parádní hřích, ne? utěšoval se Michael.
Střídavě se probouzel a střídavě upadal do neklidných snů, v nichž se mu zjevovala dívka nejasné tváře a prchala před ním kdykoli se jen přiblížil.
Tvrdě usnul až nad ránem.

Ani Ráchel nespala zrovna klidně. Ve snech procházela všemi vánoci, které kdy slavili. V nose cítila vůni jehličí nazdobeného stromečku, v ústech chuť čokolády z adventního kalendáře, pod prsty šustivý papír, do něhož se ukryly všechny ty báječné dárky…
Probudila se už nad ránem.
Mátožně vylezla z postele, posadila se na parapet a smutně hleděla z okna. Sledovala teplé, oranžové světlo lamp, šeď chodníků i čerň asfaltu stejně jako zářící pouliční vánoční výzdobu.
Neměla sílu zadržet slzy, co se jí pomalu spouštěly po tváři dolů.

Michael se probudil časně a s úsměvem na rtech. Jako by s nocí všechny pochybnosti odlétly někam pryč. Bylo mu už jasné, co musí udělat, dokonce i jak to musí zaonačit.
Jak to musí provést tak, aby to bylo dokonalé.
Perfektní.
Nezapomenutelné…
Proto se usmíval.
Úsměv mu ztuhl na rtech, když se pokusil vyhrabat z postele a cíp peřiny našel tak nějak přilepený ke kalhotám od pyžama. Klid a jasné prozření bylo to tam. Nahradil ho úlek, zmatení, stud a vztek. Rychle odtrhl peřinu od pyžama a zmizel v koupelně.
Teprve chladná sprcha mu vrátila zpět část duševní rovnováhy a on ještě pod proudem vody začal děkovat všem bohům, na které si vzpomněl (kdo ví proč k nim nějak přimíchal i Heinricha Schliemanna), že máma každý rok přesně dva dny před vánoci převléká všechny postele. To aby stihla vyprat a usušit špinavé povlečení ještě do vánoc, protože přece nemůže mít na vánoce koš plný špinavého prádla.
Stačilo, aby postel svlékl sám. Teprve když cpal povlečení do přeplněného koše, uvědomil si, že po něm přece máma vždycky každý rok chtěla, aby jí pomohl aspoň tím, že si sám převlékne postel.
Takže to nebude nijak podezřelé. Tedy až na to, že tentokrát se převlékání postele obešlo bez zbytečného upomínání.
Úlevou si vydechl.
Chvatně se nasnídal a vydal se na nákupy.

 

„To teda bylo,“ zabručel Michael s úlevou ke kočičímu uchu na svém rameni, když vylezl z drogerie. Ani nemusel vnímat nálady prodavaček, aby mu bylo jasné, že poznaly, co chce Michael koupit. A že to nehodlá využít k výrobě vodních bomb. Půlhodinové rozpačité přecházení kolem regálů s krabičkami prezervativů jim ani ve vánočním mumraji nemohlo ujít. Nakonec zrudlý Michael hodil do košíku po jedné krabičce z každé řady, co tam byly vystavené, a pro jistotu přidal i nějaký sprej na leštění nábytku, Stoprocentně ekologický čistič odpadů (zajímavé, ta věc se tak opravdu jmenovala), a ještě cosi na vysoký lesk zrcadel.
Stejně sklidil chápavé pohledy nejen od starší dámy na pokladně, ale i od mladičké doplňovačky zboží, která jinak kmitala a nestíhala doplňovat nekonečné řady mýdel, vod po holení, speciálních vánočních kosmetických balíčků (špatně prodejné zboží za zvýhodněnou cenu) pro všechny zoufalce, kterým došla fantazie při nákupu vánočních dárků.
Jen v drogerii ztratil Michael hodinu.
A to si původně představoval, že prostě jen sebevědomě nakráčí dovnitř, sbalí jeden, dva balíčky kondomů, zaplatí, usměje se na prodavačku a zmizí. Asi ho rozhodilo, že nemohl regál s tímto zbožím najít. Určitě to bylo kvůli tomu.
Nepochybně.
Zatřepal lehce hlavou, aby ze sebe střepal trapnou vzpomínku. Nepodařilo se. Kdyby hlavou třepal sebevíc, určitě by z hlavy ten pocit jen tak nevyhnal. Přesto zážitek, co mu stále ještě vháněl červeň do tváří a uší, ustoupil s neuvěřitelnou rychlostí. Michael si totiž uvědomil, že netuší, kde přesně Ráchel bydlí.
Zatrnulo mu.
„Houstone,“ mrkl zachmuřeně na kočičku, „asi mám problém.“

Samozřejmě, že věděl ve kterém domě Ráchel bydlí, to ano, ale pro svůj plán potřeboval znát přesné patro. Přesné okno. Okno její ložnice.
V mysli skřípal zuby, protože nevěděl, jak právě tohle zjistit. Vydal se tedy k Ráchelinu domu a doufal, že se mu podaří proklouznout dovnitř a nějak vyzkoumat aspoň ve kterém patře bydlí. A pak by možná dokázal odpočítat okna…
„Michaeli?“ překvapil ho Ráchelin hlas za zády.

Michael sebou v mysli trhl, ale navenek se mu podařilo zachovat zdání klidu. Pomalu se otočil a usmál.
„Co ty tu…?“ zeptala se.
„Tak,“ pokrčil rameny a batoh se mu na zádech trochu zahýbal. Kočička použila jeden ze svých vyčítavých pohledů, ale marně. Michael měl oči někde úplně jinde. „Vlastně,“ zamrkal, „doufal jsem, že tě třeba potkám.“
Vlna, kterou z Ráchel pocítil, ho uvedla do krátké euforie. Ta vlna přízně, dojetí a … ta vlna neměla vůbec nic společného s náboženstvím, ani s touhou zachránit ztracenou duši. Ráchelino srdce se zalykalo nadšením z prostého faktu, že Michaela vidí.
Sklopila oči. Trochu se za své city styděla, ale zároveň se jich nemohla nabažit. Třebaže byly tak hříšné. Nebo právě proto? Mimoděk sklouzla pohledem stranou z Michaelovy tváře a oči se jí zastavily na tašce s logem drogerie.
„Nakupuješ dárky?“ zeptala se rozechvělým hlasem.
„Co?“ vrátil se Michael rychle do reality. „Ne… to je…“ zalovil v tašce a vytáhl první věc, co mu přišla pod ruku. První věc větší než drobná krabička. „Uklízíme a máma mě poslala nakoupit, no. Podívej – stoprocentně ekologický,“ hrdě ukazoval leštidlo na nábytek. Stočil pohled k láhvi a trochu nevěřícně zamrkal. „No, aspoň to tam píšou,“ dodal nepřesvědčivě.
„Jo,“ povzdechla si Ráchel, „úklid je to jediný, co je u nás před vánoci jako kdysi…“ a zarazila se s otevřenou pusou, jako by nechápala, jak mohla takovou větu pronést nahlas.
„Nestýská se ti někdy po vánocích, jakýs měla?“ pohodil hlavou dozadu. „Myslím před tím?“ zeptal se tiše.
„Někdy,“ uhnula pohledem, stále překvapená vlastní upřímností. Stále překvapená starými vzpomínkami, co se jí znenadání vynořily z hlubin paměti. Náhle si hořce uvědomila, jak mívala vánoce ráda. Jak měla ráda stromeček, pohádky a samozřejmě dárky.
Kdysi dávno.
Ještě jako maličká holčička.
Křečovitě zavřela na okamžik oči, aby potlačila slzy, polkla a popotáhla.
Po tváři se jí klouzala jedna drobná slzička.
Michael natáhl ruku a jemně jí otřel tvář.
„Můžu ti koupit dárek?“ zašeptal jí zblízka do ucha.
„A jak bys mi ho asi předal?“ zašeptala plačtivě.
„Leteckou poštou,“ zahořely Michaelovi v očích radostné plamínky.
„Ale blbost,“ vzlykla tiše.
„Nestarej se,“ zašeptal Michael. „Jen mi ukaž svoje okno.“
„Támhle to,“ ukázala neurčitě, „když to musíš vědět.“
„To s tou růžovou záclonou?“ podivil se Michael.
„Ne, to je sousedky,“ vloudil se jí do hlasu lehce pohrdlivý tón. Jak jen si Michael mohl pomyslet, že by ona měla růžové záclony. „To vlevo. To s tím kaktusem.“
Michael se zadíval na okno a pevně si vtiskl do paměti jeho polohu.
„Díky,“ usmál se a přiblížil svá ústa k Rácheliným. Ucítil horký závan vzduchu z jejích úst, než ucukla a ustoupila o krok.
Zmateně se na ni podíval.
„Musím na skupinu,“ řekla omluvně a rozběhla se pryč.

 

„To už je lepší,“ zasmál se Michael a šťouchl uchem do kočičí hlavy. Přitom očima sledoval prchající Ráchel dokud mu nezmizela ve vedlejší ulici.
Pak se vydal domů.

Máma ho už ve dveřích pochválila za pomoc při převlékání postelí a informovala ho, že má v pokoji čisté povlečení. Když zvládl svléknout povlečení, zvládne jistě i opačný proces. Prý má v něj naprostou důvěru. Konec konců, jak si kdo ustele, tak si i lehne, že? Michael se na matku podezřívavě zadíval hned, jak použila onoho přísloví, ale po chvilce dospěl k názoru, že ona o ničem neví. V mysli poslal Vlaganovi dík, vyskládal v komoře nové přírůstky do domácího arzenálu čistící chemie, krabičky si nacpal do kapes kabátu a vyběhl k sobě.

 

Když Michael následující den ráno vstal, s úlevou konstatoval, že k dalšímu nočnímu incidentu ani přes neklidné sny nedošlo. Sice musel chvíli počkat, než odezní některé, řekněme fyziologické reakce organismu, než mohl v klidu jít na záchod, ale pořád lepší, než se shánět po čistém povlečení.
Teprve u snídaně si uvědomil, kolikátého je a jak málo času mu zbývá na nákup dárku pro Ráchel. Zběsile do sebe hodil zbytek toustu, chvatně se oblékl a vyrazil do města.
Málem zapomněl s sebou vzít svou kočičku.
Do vánoc zbýval jediný den.

 

Ráchel se v hlavě napevno usídlil hřích.
Uvědomila si to cestou do církevního domu na setkání skupiny. Samotnou ji překvapilo, že protentokrát se jí v hlavě neozvaly poplašné zvony, že jí tentokrát svědomí nenutilo okamžitě zapomenout na vše, co dělá a nač myslí, aby se s pomocí modlitby pokusila vyhnat ďáblem podstrčené myšlenky někam pryč.
Tentokrát se Ráchel jen usmívala.
Rozhodla se.
„Letos si vánoce udělám,“ zašeptala s pohledem upřeným někam do výšin. Pokývala hlavou. „Snila jsem o nich. O vánocích bílých. Udělám si vánoce, jaké z dětství znám…“ zanotovala tiše. Melodii známé vánoční písně by tónech, co vypustila z úst, nepoznal nikdo. Ani ona sama, a to jí ta melodie zněla hlavou silou přehlušující všechny modlitby světa.

 

Michael zapadl do největšího obchodního centra, které bylo dostupné hromadnou dopravou, a nejprve si usmířil kočičku návštěvou nějaké prodejny s kočičím krmením. Kočička si potrpěla na lahůdkové tyčinky s rybí náplní. Za nadšeného přihlížení prodavačky a zamračeného pohledu vedoucího prodejny jednu spořádala hned na pultu vedle pokladny.
O mnoho hodin později se hladový a rozladěný usadil na jednu z mnoha polstrovaných laviček v odpočinkové zóně, kam mohly nakupující ženy odkládat své znuděné nosiče tašek. Michael jich tam napočítal dobrou desítku; vlastně měl štěstí, že vůbec našel místo k odpočinku.
Muži se snažili vzájemně se ignorovat, většina z nich se bavila čtením čehosi na mobilu, několik z nich šoupalo prsty po displejích tak, že určitě hráli nějaké karty. Nebo házeli papír do koše kolem ventilátorů. Nebo pěstovali kytky, co bojují proti zombíkům. Nebo tak něco.
Někteří prostě jen tak zírali do prázdna.
Vážně, všechno to byli chlapi. Když došlo na nakupování, šly patrně všechny ty emancipace a genderové rovnováhy k čertu.
Aspoň v relaxační zóně.
Michael se přestal rozhlížet po ostatních a hlasitě si povzdechl. Složil hlavu do dlaní, ruce opřené o kolena a tiše úpěl.
„Copak, mladej?“ zeptal se po chvíli muž naproti Michaelovi. „Nakupuje nad tvůj rozpočet?“
„Hmmm,“ zabručel Michael a vzhlédl. Proti němu seděl starší chlap, snad třicátník, nebo tak nějak, a tvářil se pobaveně.
„Na to si zvykneš,“ poznamenal další z křesla u nabíječek.
„Ale ne…“ zavrtěl hlavou Michael, „to jen…“ povzdechl si.
„Na ženskou je moc mladej,“ poznamenal další muž.
Michael se po něm ublíženě podíval. Jak to, že nevydrželo to izolované tiché souznění v utrpení, co mezi těmi muži panovalo, než se k nim Michael posadil?
„To bude dárek,“ usoudil nějaký hlas za ním. „Mám pravdu?“
„Jo,“ procedil skrz zuby Michael.
„Hele, kytkou nic nezkazíš,“ nabídl radu třicátník naproti Michaelovi.
„Kytku na vánoce?“ podivil se někdo. „Blázníte, člověče?“
„Tak co teda?“
„To chce ňáký šperky, ne?“
„Dyť je to ještě kluk…“ namítl další.
„Jsou i levný šperky.“
„Za levný šperky mu nedá,“ uchechtl se hlas za Michaelem.
„Co třeba dobrou knihu?“ zašklebil se muž vedle Michaela. To rozesmálo téměř všechny uklizené nosiče tašek.
„Nebo video, ne?“
„Myslíte z toho obchodu tam dole u garáží?“
Další salva smíchu. Nikdo totiž nemohl při cestě k autu přehlédnout výrazný štít sexšopu.
„Jo, chlape, to by měl zaručenej úspěch, ne?“
„To jste mi teda fakt pomohli,“ smál se s nimi Michael. Došlo mu, jaký obchod měli pánové asi na mysli, třebaže on tady v garážích nikdy nebyl a kolem zmíněného obchůdku nikdy nešel.
„Jo,“ poškrábal se za uchem třicátník naproti. „Rádo se stalo.“
„Mělo by to být něco, co jí prostě vyrazí dech,“ povzdechl si smutně Michael.
„Kup jí něco, co by nikoho jinýho nenapadlo jí koupit,“ poradil mu muž ze zadního křesla.
„Nemusí to být nic velkýho nebo drahýho,“ přikývl třicátník. „Já tu svou vlastně utáh na čajový šálek,“ usmál se a oči se mu trochu rozostřily. „Pije z něj dodnes.“
„Mně se nic takovýho nikdy nepodařilo,“ posteskl si muž vedle Michaela. „Ale ve skutečnosti na dárku samotným nezáleží,“ pousmál se.
„A na čem teda?“ upřel na něj Michael prosebný pohled.
„Na tom, jak to okecáš,“ pokrčil muž rameny.
„Jo, mladej,“ přitakal muž ze zadního křesla, „důležitý je hlavně věnování.“
„Aha,“ zkřivil Michael tvář zmateně. „Takže vlastně nezáleží na tom, co koupím, když vysvětlím, proč jsem jí to koupil, jo?“
„Nic nevysvětluj, mladej,“ napomenul ho muž ze zadního křesla, „když to nezvládneš jednou větou, je vysvětlování na prd.“
„Přesně,“ přidal se další.
„Takže mám koupit něco, co by chtěla, ale nikdo jiný jí to nekoupí, a navrch to mám ještě správně podat?“ zesumarizoval Michael zoufalým hlasem.
„Chytrej,“ zamrkal na něj třicátník.
„To je ale…“ zaúpěl Michael.
„Vítej ve světě dospělejch,“ plácl ho po rameni muž vedle něj.
„Jo,“ zabručel Michael. „Vítej ve světě…“ nadechl se a v půlce nádechu se zarazil s pootevřenými ústy. Tep srdce seděl bez hnutí a oči všech mužů kolem sledovaly, jak se mu pomalu roztahují ústa do podivně zkrouceného úsměvu. Spokojeného úsměvu.
„Řek bych, že ho něco napadlo,“ komentoval to třicátník.
Michael přikývl a vyskočil na nohy tak prudce, až mu kočička na zádech s temným mrouknutím poskočila. Skoro se rozběhl směrem k uličkám plným lidí proudících mezi obchody a obchůdky. Ohlédl se a přejel očima klub odložených mužů.
„Hej,“ pozdvihl palec, „díky, chlapi!“
Už přesně věděl, co koupí.
Naštěstí dostal od Vlagana opravdu tlustý svazek bankovek.

Dál už to bylo vlastně jednoduché. Michael měl od narození určité kouzlo, které nutilo všechny ženy v jeho okolí – od holčiček po babičky – ucházet se jeho pozornost. Najít prodavačku, která by mu pomohla v jeho delikátní misi se mu ale nepodařilo. Tedy najít prodavačku, která by měla stejné míry, jako Ráchel. Musel vzít zavděk dvěma, které pro něj zkoušely všechny možné kousky oděvů; jedna totiž odpovídala Rácheliným mírám od pasu nahoru, druhá pak od boků dolů.
Michael měl dobré oko na míry.
Vybíral dlouho a pečlivě. Utratil skoro všechno, co od Vlagana dostal, ale byl přesvědčený, že to stálo za to.
Přestože se v obchodech spropitné běžně nenechává, neváhal obětovat ze značně ztenčeného svazku bankovek pár pro každou prodavačku, co mu tak ochotně pomohly. Nebylo divu, že ho obě prodavačky doprovodily do stánku balící služby. Dokonce osobně složily všechny věci do jediného velkého balíčku a to v pořadí, jak si Michael nadiktoval.
Ještě mu na zamávaly na cestu.
Domů přišel Michael unavený jako kůň.
Ani nevečeřel, jen houkl »dobrou« na mámu a Vlagana a zmizel k sobě.
Té noci spal klidně.

 

Zato Ráchel se klidný spánek vyhýbal. Ještě víc, než v předchozích dnech. Mnohem víc.
Hlasitě dýchala, vzlykala, funěla, cukala sebou a převalovala se na posteli tak prudce, že si úplně shrnula prostěradlo.
Probudila se zpocená jako myš.
Probudila se však s úsměvem.
Byly vánoce.
„Dnes si udělám vánoce,“ musela si říct nahlas. Usmívala se.
Byla si tím jistá.
Nikdy si nebyla ničím tak jistá.
Těšila se.
Neskutečně se těšila.
Bude mít vánoce a nic jí v tom už nezabrání. K čertu se všemi těmi hříchy.
Skoro zapomněla jít na tu svou skupinu.

Nakonec ale šla. Skupina byla přece důležitá. Hlavně proto, že starší církve předali organizační věci vánočního programu mladým. Těm nejlepším, nejhorlivějším a nejspolehlivějším z mladých – pokročilé skupině. Skupině, v níž byla i Ráchel.
S potutelným úsměvem, co se jí kdo ví jak objevil na rtech, trošku přeuspořádala pořadí modlitebního řetězu, který měli členové sek… totiž církve držet v domě. V církevním domě, jež se po létech sbírek konečně podařilo koupit.
Trpělivě počítala, zvažovala a pročítala jména v seznamu. Zasáhla do řetězu jen trošku. Otčíma umístila na desátou večer a mámu na šestou ráno. Bylo jí jasné, že máma solidárně zůstane s otčímem až do chvíle, kdy na něm bude řada, přespí spolu v jednom z pokojů v církevním domě, aby počkali, až přijde řada na ni. Pak si nejspíš dají snídani, takže domů by se mohli vydat až někdy po osmé.
Výborné, svítily Ráchel oči nadšením.
Ještě lepší bylo, že se její rodiče o rozložení směn dozví až po společné večeři, takže s ním už nebudou moct nic udělat.
Ráchel neznatelně mlaskla. Bude mít na vánoce celý byt jen sama pro sebe.
Tentokrát si vánoce prostě udělá.

Cestou ze skupiny si dokonce pořídila stromeček. Prošla křížem krážem celé město, než se jí konečně podařilo natrefit na poslední prodejce stromků, co ještě nezabalili krám, ale i ti už zavírali.
„Prosím…“ žadonila Ráchel.
„Došly,“ rozhodil rukama nabručený vousáč s cizím přízvukem.
„Ale já,“ potáhla Ráchel nosem, „já prostě potřebuju stromeček,“ schovala nos do velikého kapesníku. „Jsou přece vánoce,“ zahuhlala.
„No,“ zarazil se muž při pohledu na smutnou dívku. Sklopil pohled ke svým těžkým botám, v nichž ho už zábly palce. Aby také ne, zima byla pořádná a foukal ledový vítr. Poškrábal se ve vousech. „Stačil by vám třeba jen malej?“ zeptal se a stočil hlavu stranou k hromadě větví, co musel odřezat ze spodních pater mnoha stromků.
„Stačil,“ vydechla Ráchel šťastně.
„Zůstal mi tu jeden zlomenej,“ sehnul se k hromadě a začal se v ní přehrabovat, než konečně nahmátl kmen. „Hele,“ zvedl svůj úlovek. „Když ho tady zaříznu, bude to pidistromek, to jo,“ usmál se, „ale zase bude hezkej, ne?“
Ráchel nadšeně přikývla a vousáč hmátl po elektrickém noži na mražené, co používal místo pilky. Přeříznout nalomený kmen mu takřka nedalo žádnou práci.
„Co jsem dlužná?“ sáhla Ráchel do kabelky.
„Dyť je to vodpad,“ zavrtěl hlavou vousáč. „A navíc mi ho museli zaplatit,“ ušklíbl se. „Co rozbiješ, koupíš, víme?“
„Ale,“ nechápala Ráchel, „přece ho nikdo nekoupil, nebo ano?“
„Zlomili, museli zaplatit. Že ho nechtěli,“ pokrčil rameny, „jejich problém. Měli jeden za cenu dvou. Neměli mít tak nevychovanýho spratka,“ zasmál se. „Jó, za chyby se platí.“
„Díky,“ vzala si Ráchel stromeček z vousáčových rukou. „Moc moc moc díky!“
„Vždyť jsou přece vánoce,“ rozhodil vousáč spokojeně rukama.

 

Konečně byl večer.
Michael zasedl ke štědrovečerní tabuli a vychutnával si slavnostní večeři jako ještě nikdy dřív. S večeří opadlo všechno napětí, co se před vánoci v domě nahromadilo, a zůstala jen poklidná pohoda.
Ráchel byla při svátečním setkání duchem nepřítomná. V mysli totiž už strojila svůj krásný stromeček starými ozdobami, co se jí podařilo vydolovat z pod hromady krámů ve sklepě. V mysli si přehrávala kazetu s vánočními písničkami, jež se nějak dostala do staré krabice s ozdobami. Kazetu, kterou si pouštěli kdysi dávno, když ještě slavili vánoce jako všichni ostatní. V mysli hladila starý magnetofon – ten taky našel své poslední útočiště mezi krámy ve sklepě. Naštěstí se její máma nikdy nedostala k tomu, aby sklep vyklidila a vyházela všechny ty hříšné krámy, které tam postupně odkládala. Ráchel v mysli slavila vánoce tak jako dřív. Na tváři se jí usídlil úsměv vyzařující jemné štěstí.
Michael tentokrát opustil štědrovečerního posezení u stromku dříve než jindy. Vlagan zarazil Kamilinu otázku »kam jdeš« chlácholivým pohlazením ruky dřív, než ji stačila položit. Michael, vyprovázen významným Vlaganovým mrknutím a matčiným tázavým pohledem zmizel do patra, do svého pokoje. Pobyl tam jen chvilku. Převlékl se, vzal připravený dárek, otevřel okno a zamával na kočičku, co se v klidu na křesle umývala. Na okamžik zanechala hygieny a podívala se za ním šibalským pohledem.
Ráchel se posadila na zem, aby byla co nejblíž stromečku. Zasmála se, když si stromeček kriticky prohlédla. Přeci jen ho asi trošku přezdobila. Ale i tak byl krásný. A byl její. Rozechvělým prstem zmáčkla tlačítko na magnetofonu, z reproduktorů se ozvalo zašumění, co vzápětí trochu ustoupilo a pak už se rozezněly první písničky.
»Já sním o vánocích, bílých…« Rácheliny oči se zaleskly slzami.
Byla šťastná.
Měla vánoce.
Co si mohla přát víc?
Snad jen… obrátila pohled k oknu.
Usmála se.

 

 

Temnou vánoční nocí letěl zářivě bílý anděl. Letěl vysoko nad špičkami domů, co se draly do vysokých mraků. Letěl vysoko, že při pohledu ze země vypadal jen jako malá, blyštící se sněhová vločka. Zakroužil nad městem a pomalu se snášel do jedné známé ulice, k jednomu známému domu, k jednomu určitému oknu.
Zaklepal.

Kdyby ho náhodou někdo uviděl, asi by se smál.
Anděl měl totiž na sobě červené šortky lemované bílou kožešinkou s nadouvajícími se kapsami plnými malých krabiček a pak už jen santovskou čepičku. V ruce držel veliký, opravdu veliký dárek.
Snesl se z výšin jako zářivá vločka sněhu.
A z mraků ve výši ho následovaly tisíce a tisíce opravdových sněhových vloček.

 

 

 

 

Toho dne přišla jedna sekta o mladou aktivní dívku, co navždy odložila neforemné puritánské oděvy. Zato v tričku s nápisem »Věřím v anděly« ji vídali často.

 

Reklamy