Štítky

, , , , , , , , , , , , , ,

Typickej Bruntál?
Pěkný okolí, ale děsná díra?
Také si to myslíte?
Opravdu?!
Tak potom naše utajení funguje.
A přece chráníme všechny.
I vás.

Svět by nespal klidně, kdybychom jeho spánek nestřežili my. Skrytí ve stínech, chráněni konspirací.
Neznámí, ale věčně stojící na stráži.
My, stateční Bruntálci.
[ z náborového letáku BBS ]

 

Tento spis byl ukraden z náborového oddělení BBS.
Veřejnosti ho předkládáme v nezměněné podobě.


 

Jo, klidně si to vem s sebou, na ty pitomce tam dole u kotlů kašli, že jsou paranoidní je jejich problém.
[Staruše Blažková, marketing menedžr BBS pro Květoslavu Uhrovou, ejčár dajrektorku]
Ručně psaná poznámka na přebalu.

 


 

„Vítej v Temném Bruntále, chlapče,“ řekl stařec a ústa se mu roztáhla v širokém, výmluvném úsměvu. Ostré a špičaté zuby se mu zaleskly ve světle ohně.

 


Varování: Tento dokument je přísně tajný. Pokud se s jeho obsahem seznámí nepovolaná osoba, může být umístěna až na dvacet let do zařízení pro léčbu psychických poruch.
Bližší informace tel: +420284016111

Následuje přepis děrnoparového počítačového záznamu pořízeného na základě dat celobruntálské senzorické sítě.

Varování: Centrální počítač ústředí BBS disponuje nejenom umělou inteligencí, ale také přirozenou tvrdohlavostí.

Další varování: Opravdu velkou tvrdohlavostí.

 

Poslední varování: I přes opakované výhrůžky odpojením páry odmítl centrální počítač ústředí BBS uvést do protokolu původní senzorická data a tvrdošíjně trval na své zdramatizované verzi.

 


Prostor pro poznámky.
[Očíslujte poznámky!]
Jo, to je mu podobné. Buďte rádi, že vám to nerecitoval. Já takové štěstí neměl. [Božetěch Kvíčalka, správce počítače a topič]
Číslujte sakra ty poznámky! [Svatoslav Koniáš, vedoucí dokumentačního oddělení]
3. Aby ses… [nepodepsáno]
4. To byl Kvíčalka. [Jaromil Vytroubil, správce počítačové sítě, olejník a mazač]
5. « Poznámka byla úředně odstraněna. »
6. « I tato poznámka byla úředně odstraněna. »

28. A dost, chlapi! Pro tebe to platí taky, Jituše!!! Další poznámky už neodstraním – úplně jsem vygumovala gumu a protože marketing už zase utratil rozpočet do konce roku, nemám jak úředně odstraňovat poznámky. A za své novou gumu kupovat nebudu! [Miluška Drtikolová, archivářka]
29. « Poznámka nečitelná. »
30. Protože se nedají poznámky úředně odstranit, budu místo toho úředně odstraňovat jejich autory. Tak bacha. [Krutomila Krákalová, ředitelka]
31. Stejně se sem už nic nevejde. [Kř.]

 

Přepis z děrnoparových štítků.
Stránky nejsou očíslovány, tak je nezpřeházejte! [SK]
Kdo je zpřeháže, tomu Křupan ruce zpřeráže! [Kř.]
Fyzická síla a veršotepecký um často nejdou ruku v ruce. [poznámka počítače, zaznamenal BK]

 


 

„Jo,“ zastavila se ještě ve dveřích Krutomila Krákalová, ředitelka BíBíeS, faktická vládkyně města a blízkého okolí. Otočila hlavu a přeměřila si svýma chladnýma šedýma očima svého zástupce Dobroslava Jebavého, přezdívaného Křupan. Křupan proto, že každému, kdo měl nejapné poznámky k jeho jménu (a zvláště k příjmení), prostě křupnul některou z kostí. Lidské tělo jich má 207 až 270 a Křupan o každé z nich věděl, jak ji nejlépe zlomit. Jeho specialitou byly kladívko, kovadlinka a třmínek.
„Co ještě?“ pozdvihl Křupan hlavu od rovnoramenných vah, na nichž si odměřoval dávku čerstvě upražené kávy. Křupan si potrpěl na dobrou kávu a při její přípravě byl až nechutně pedantický. Sledovat Křupana při přípravě kávy bylo oblíbenou zábavou sboru BíBíeS, pokud byl klid. Kromě nedostatku jiné zábavy i proto, že Křupan preferoval přípravu zvanou český půlturek. Kávu pečlivě vážil a drtil v hmoždíři, vodu ohříval zásadně v tlakovém hrnci. Jeden díl vody na jeden díl kávy. Jeden díl = zhruba jedna celé dvě desetiny pinty.
„Jen, že kdyby se něco dělo, tak mi nemáš volat, jasné?!“ Krutomila se pokusila o úsměv. Její ostře řezané rysy pokusu úspěšně vzdorovaly. „Jedu na dovolenou.“
„A to mi říkáš až teď?!“ zarazil se Křupan a překvapením upustil  půlgramové závaží.
„Říkám ti to už sakra celý měsíc!“ utrhla se na něj.
„Jsem si myslel, že si děláš srandu…“ namítl Křupan nepřesvědčivě.
„Já?!“ naklonila Krutomila hlavu trochu dopředu, zúžila oči a z pootevřených úst se jí zableskly ostré zuby. V BíBíeS se proslýchalo, že si je brousí. Odvážnější jazyky pak šeptem dodávaly, že si jejich konce určitě i barví. Jak jinak si vysvětlit, že její zuby přecházely od jasně bílé na ostrých špičkách až k temně žluté nad dásněmi, a to v dokonale harmonickém barevném přechodu.
„To je fakt,“ připustil Křupan. Ne, že by Krutomila neměla smysl pro humor, to měla, ale ten její zahrnoval převážně lidi padající do děr. Pokud možno do děr s ostrými kůly na dně. Nebo s kyselinou. Nebo s lávou. Žhavou, samozřejmě. „Promiň,“ rozhodil rukama. „A že jsem tak zvědavý a ne, že bych ti tam chtěl volat, ale kam že to vlastně jedeš?“
„Do Zlína,“ řekla a vypadala potěšeně.
„Do Zlína?“ podivil se Křupan. „Do takové díry? Proč proboha?“
„Bo tam vůbec nic není. A já už nutně potřebuju volno, abych si odpočinula,“ prohlásila s nakrčeným nosem.
Křupan nevěřícně zavrtěl hlavou. Jako zapřisáhlý patriot se od vojny nevzdálil z Bruntálu dál než na hranice okresu. Byl přesvědčený, že nikde jinde nenajde to, co mají doma v Bruntále. Jeho odpověď však přerušilo zapískání poplachové žabičky.
„To je teď tvůj problém,“ mávla nonšalantně rukou a urazila poslední háček na kabáty. Ani si toho nevšimla. Obrátila se a konečně zmizela ve dveřích. Venku, na dvoře, na ni už čekal manžel v nablýskaném Wartburgu, rok výroby 1978. Dobrý ročník. Na Wartburgy.

 

„Do Bruntálu?“ podivil se stařík, kterého se Michal zeptal na cestu. Staženým okýnkem proudil do auta auta suchý, teplý, pozdně letní ospalý vánek doprovázený starcovým zatuchlým tabákovým dechem. „To je zlá cesta,“ zamračil se stařík. „Musíte přes hluboký les plný výmolů, pak přes most hrůzy nad říčkou úpějících duší a kolem bažiny zoufalství.“
Michal jen hlasitě polkl a po očku se podíval na svou spolujezdkyni. Tu starcovo líčení cesty nijak neohromilo a v klidu si opravovala linku kolem rtů. Samozřejmě, že si neotevřela zrcátko ve sluneční clonce, ale natočila si proti sobě středové zrcátko. Michal si toho všiml a dotčeně to nekomentoval.
„Nebo můžete jet po nové cestě,“ usmál se stařík. „Támhle je odbočka.“
„Aha,“ přikývl Michal. „Taky by je neubylo, kdyby tam někam dali ceduli,“ zavrčel.
„Ceduli?“ podivil se stařík upřímně. „Proč?“
„No aby…“
„Ale, mladíku,“ mávl stařík rukou, „kdo by jel dobrovolně do Bruntálu?“
„Já,“ ozvala se náhle spolujezdkyně a vyšpulila dokonale namalované, temně rudé rty. „Víte, moje babička byla z Bruntálu. Vyrostla tam. A já se tam chci podívat.“
„Nic k vidění tam není,“ zkřivil stařec tvář v posměšné grimase. „Jak chcete,“ pokrčil rameny. Pak jeho tvář zvážněla. Prstem si lehce nadzvedl hučku na čele a naklonil se víc do okna auta. Jeho tabákový dech přebil i vůni osvěžovače s vůní ňů kár. „Ale,“ zadíval se spolujezdkyni do očí, „pokud na silnici uvidíte mlžný opar, jestli se nad asfaltem budou povalovat husté cáry mlhy, okamžitě otočte auto a uhánějte pryč, co ta vaše popelnice dokáže jet!“ pronesl výhrůžným šeptem. „Já nežertuji!“ cukl hlavou a pohledem zpražil Michala, který už už otvíral ústa, aby se zasmál. „Nejezděte do mlhy!“ bouchl dlaní o střechu vozidla až to zadunělo. Narovnal se, obrátil a vydal zpět ke svým vrátkům. Před nimi se ještě zastavil a otočil hlavu. „Nezapomeňte!“ zahrozil výhrůžně prstem.
Michal ještě chvilku sledoval podivného starce a lehce vrtěl hlavou. Vůbec se nikoho nechtěl ptát na cestu, ale co mohl dělat, když je navigace nejdřív přivedla do této bohy zapomenuté dědiny, aby pak prohlásila, že čas dosažení cíle je sto šedesát hodin a tvrdošíjně trvala na tom, že se právě nachází v podhůří Alp. Přitom do Bruntálu to nemohlo být daleko.
„Příště se na cestu ptáš ty,“ zavrčel k Michale, své spolujezdkyni a přítelkyni.
„Já se neztratila,“ odsekla Michala.
„Já taky ne!“ bránil se Michal. „To ta zatracená džípíeska!“
„No a?“
„A tus kupovala ty!“
„Tobě k vánocům!“
„No vždyť to říkám!“
„Hele, nech toho, Míšo, jo?“ vytáhla pilník na nehty a nebezpečně jím zašermovala. „Radši jeď.“
Michal se na ni naštvaně podíval, ale moudře usoudil, že není záhodno pokračovat v hádce. Trochu moc rychle pustil spojku a trochu moc rychle přidal plyn, takže motor zavyl, z chromované lešenářské trubky, co sloužila jako vytuněný výfuk, se vyvalil oblak kouře a možná zašlehl i krátký plamínek. Kola zahrabala a stará oktávka v tédéíčku, bez metly, ale na hlínách, se prudce rozjela. Masivní křídlo nad zadním oknem ji i přes zběsilý start bezpečně udrželo na silnici.

 

Křupan ještě chvíli sledoval dveře chvějící se v jemných otřesech, jimiž naplňoval sídlo Bruntálské bezpečností služby parní stroj ukrytý hluboko v podzemí. Pára se drala trubkami tři patra do výšky, do jádra počítače, do vyhodnocovacích obvodů senzorů bezpečnostní sítě, ohřívala vodu ve sprše, žhavila oči chrličů a nakonec ještě napájela poplachové pískací žáby. Křupan se zaposlouchal do jemného cvakání parních relé, tiše zaklel a otočil hlavu k nástěnnému panelu. Vystouplé měděné jehly se zaleskly v záři parochemických loučí a Křupan z nich odečetl souřadnice. Senzory hlásily drobný průnik na polní cestě od Jelení. Mávl rukou, kopnutím do akceptačního panelu vypnul alarm a malá, temně zelená žabka přestala pískat.
Takových průniků bylo každý den nejmíň deset. Když to nebylo v obydlené oblasti – kdo by se tím vzrušoval? Lovecká sezóna už dávno minula, bylo i po žních, tak kdo se má co toulat po jedné z nejnebezpečnějších cest okresu? A když, jeho chyba.
Křupan dokončil pečlivé odměřování kávy a nasypal ji do hmoždíře. Vycenil zuby v úsměvu, vzal paličku a začal drtit vonící kávová semena.

 

Vytuněná oktávka se skřípěním pneumatik zastavila těsně před značkou zákazu vjezdu. Práce na silnici.
„Kurva,“ ulevil si Michal.
„Já ti říkala, že tam byla třicítka,“ rýpla si Michala.
„Jo,“ zavrčel Michal, „já ji viděl. Byla stará, rezatá a kdo ví kým zapomenutá kdo ví vod kdy.“
„No,“ Michala si posunula sluneční brýle na čelo a soustředěně zamrkala. Asi se jí zase posunula čočka. „Já bych řekla, že ji tam zapomněli ti, co tady zavřeli silnici. Ale já nejsem řidič,“ přejela si jazykem rty a zahleděla se na své nehty. Dokonalé. „A co znamená ta oranžová šipka támhle?“ zeptala se nevzrušeně.
„To je objížďka, Míšo,“ odpověděl Michal dotčeně.
„No?“ podívala se na něj vyzývavě.
„No co?“
„No tak, pojedeš tam?“ zeptala se nebezpečně sladkým hláskem. Celá cesta ji už neskutečně otravovala. Klimatizace v autě nefungovala, protože žrala moc výkonu motoru, bylo horko a slunce rozpalovalo auto do tropických teplot.
„Vždyť to vede někam do pole,“ namítl Michal a projel jím strach o čerstvě vykytované podběhy. „Je to tam samej kámen…“
„Tak jeď pomalu,“ odsekla.
„Tak…“
„Tak?!“
„Tak jo,“ dokončil Michal. Pomalu, pomaličku se rozjel. Oktávka sklouzla z rozbitého asfaltu na prašnou cestu a pomalu se vydala k okraji lesa.

 

Kdyby si Křupan nevařil kávu, možná by se následující události odehrály jinak. Ale Křupan si vařil svůj oblíbený nápoj. Na čas svedl páru tajnou odbočkou od hlavního vedení do turbíny sporáku. Turbína se roztočila a vytvářela zběsile pulzující magnetické pole, jež rozpalovalo dno tlakového hrnce. Ručička teploměru se zachvěla a pak se neochotně a líně vydala šplhat stupnicí. Trvalo to skoro deset minut, než se zastavila na dvou stech a usoudila, že dál už nemá cenu chodit, protože za chvíli sepne pojistný ventil. Křupan odstavil tlakový hrnec, opatrně uvolnil uzávěr, nečekal na vyrovnání tlaku a přehřátou vodou rovnou zaléval svůj půllitrový šálek. Teprve pak vypnul turbínu a zavřel tajnou odbočku parního vedení.
Proto nebylo dost páry, aby se poplašná žabka rozezvučela varovným, hlasitým pískotem. A v době, kdy se pára vrátila do vedení, náhlý podtlak v koncových bodech sám od sebe zmáčkl akceptační panel.

 

„Teď ještě abysme jeli kolem ňáký tý bažiny zoufalství,“ zabručel Michal. Jízda po prašné cestě-necestě se mu pranic nelíbila. Ještě aby tak utrpěl snížený přední nárazník. Totiž spojler.
„Si z tebe střílel,“ zívla Michala.
„Kdo?“
„Ten dědek.“
„Jó, jasně,“ zasmál se Michal. „Ale přiznej, že byl fakt hustej, co? Bažina hrůzy, most přes úpějící duše…“
„Měl to z reklamy,“ opáčila Michala suše.
„Z jaký?“ zeptal se Michal se zájmem. Jako správný reklamožrout je znal skoro všechny.
„Moc ji nedávali,“ upravila si Michala sluneční brýle ve vlasech. „A už nedávaj.“
„Škoda,“ povzdechl si Michal. „Ale třeba je někde na jůtůbu.“
„Třeba,“ chlácholila ho Michala.
Oktávka pomalu, opatrně opsala zatáčku kolem lesa a od pneumatik jí odskakovaly drobné kamínky. Jeden z nich se odrazil od kmene stromku u cesty a otevřeným oknem vlétl dovnitř. Odrazil se od střechy, Michalova ramene a skončil Michale v klíně. Dvěma prsty zvedla šedobílý kamínek a když ho vyhazovala ven, všimla si, že nepříjemně připomíná fosilizovanou žabí lebku s drobnými, ostrými zoubky. I přes horko, co v autě panovalo, jí po zádech přejel mráz.
Ohlédla se za kamenem.
Mrazení zesílilo.
Auto konečně vykroužilo zatáčku.
„Mlha v takovým vedru?“ podivil se Michal. Natěšená ruka mu automaticky sjela ke spínači mlhových světel.
„Počkej…“ zamrkala Michala, „neříkal ten dědek…“ Nestihla dokončit větu. Motor kdo ví proč zavyl a oktávka vyrazila proti mlžné stěně jako závoďák.
Jako kamikadze.

 

Prosluněnou oblohou nad ústředím BíBíeS se prohnal jasný blesk. Zahřmělo. Na severu, jihu, východě i západě se zničeho nic objevily temné mraky.
Kotel v hlubokém sklepení si povzdechl a naplno otevřel přívod silážních plynů. Plameny se rozpálily do modra. Wattův ventil se roztočil závratnou rychlostí a do vedení vrazila ohromná dávka páry. Relé počítače se rozžhavily a zběsilou rychlostí přepínaly sem a tam, jak zpracovávaly údaje ze vzdálených senzorů.
Pak se rozpískala první poplachová žabka. Druhá. Třetí. Čtvrtá. A pak všech zbývajících sedmnáct najednou.
Křupanovi vypadl šálek z ruky a rozbil betonovou dlažbu.

 

Michala ječela.
Oktávka vylétla z mlhy a hnala se dál vzrůstající rychlostí. Ozvala se dutá rána a po ní následovalo nepříjemné zapraskání, jak auto přejelo to, co zbylo z předního nárazníku. Pardon, spojleru. Michal se křečovitě držel volantu a vší silou dupal na brzdový pedál.
Bez úspěchu.
Michal ječel.
Oktávka zrychlovala, jako by jela svůj životní závod. Vzadu něco zaskřípělo, zadrnčelo, zacinkalo a pak se křídlo oddělilo od pátých dveří. Asi chtělo konečně létat. I auto nadskočilo. Tlumiče zaskřípaly. Zazněla ohromná rána, jak praskla pravá přední pneumatika. Další rána. Tentokrát odlétlo levé přední kolo. Auto začalo dřít o zem a v táhlém kruhu začalo přeorávat zbytky polní cesty.
A pak náhle vše přestalo.
Motor ztichl, trosky ledkových pásů denního svícení (přebytky ze skladů Kuchyně na míru) zhasly, na palubní desce se rozzářily všechny kontrolky naráz. Pak v nich popraskaly žárovky. Posledním zvukem, který auto vydalo, byl tichý vzdech z výfuku.
Vzduchem se nesl jen jekot Michala a Michaly.

 

Křupan seděl sotva půl sekundy v tichém ohromení. Jednadvacet poplachových žab pískalo zaráz jen jednou v historii, shodou okolností krátce po instalaci počítačového systému v roce 1818 a tehdy šlo o invazi z Temného. Válka mezi Šedým a Temným Bruntálem trvala celé dva měsíce, než se na poli utkali vojevůdci obou stran – Spytihněv Holátko a Květoslav Drtikámen. Bili se dlouho a statečně. Než zjistili, že jeden druhého neporazí, zlámali snad sto cepů. Kde selže síla, musí nastoupit diplomacie, tak oba usedli přímo na bitevním poli k jednacím sudům. Na konci třetího sudu se dohodli. Šedý Bruntál se uvolil přijmout uprchlíky z Temného Bruntálu, který vážně ohrožovaly hejna žabolaní, nebezpečných mutantů vzniklých zkřížením zubatých žab s laněmi. Tehdy také vznikla BíBíeS, jež sídlila napůl v Šedém a napůl v Temném Bruntále. Následné trestné a lovecké výpravy na žabolaně a s žábami březí laně postupně vyčistily Temné Bruntálsko od nebezpečných mutantů a většina uprchlíků se vrátila zpět. Nebylo divu, lidem z Temného Bruntálu připadal ten Šedý děsivě nudný.
BíBíeS od těch dob hlídala prostupy mezi oběma dimenzemi a bránila vstupu laní do Temného Bruntálu, stejně jako průchodu žab z Temného do Šedého Bruntálu. Tedy, aspoň těch velkých.
Na to vše si Křupan stihl vzpomenout během půl sekundy, kterou seděl v ohromení nad spuštěným poplachem. Pak v něm zvítězila železná disciplína. Vyskočil a kopl do akceptačního panelu, aby umlčel protivné pískání žab.
Z píšťal audiovýstupu se vyvalila pára.
„Kód nebyl přijat,“ vmísil se do poplachu hluboký, skoro varhanní hlas parního hlasového syntetizátoru. „Zadejte své heslo znovu, prosím,“ řekl počítač.
Křupan se rozpřáhl a pořádně nakopl panel.
„Křupan,“ konstatoval varhanní hlas, „podšéf BíBíeS, šedá sekce. Kód souhlasí.“ Poplachové žabky zmlkly. „Vyhlásil jsem bojový poplach. Očekávám instrukce. Jestli tedy nějaké vůbec máte.“
Křupan slavnostním pohybem vytáhl trubku s audioreceptorem z úchytu a přiložil si ji k ústům. „Okamžitě svolej mužstvo!“ zařval do roury. „A spoj mě se službou v Temném.“
„Nepočkáme, až se dostaví šéfka?“ namítl počítač.
„Šéfka má dovolenou,“ zakřenil se Křupan. „Teď tady velím já.“

 

Ječet se dá jen omezenou dobu.
„Sklapni už, sakra,“ bouchla Michala Michala do ramene, když se jí zdálo, že Michal její omezenou dobu ječení překonal už dvakrát.
Michal konečně ztichl.
Michala zmáčkla kličku dveří, ale ty se ani nepohnuly. Musela ven vylézt okénkem. Dotčeně zaznamenala, že Michal své dveře bez potíží otevřel.
„Moje auto…“ zhrozil se, když se zvenčí podíval na to, co zbylo z jeho vymazlené oktávčičky. „Moje křídlo…“ dodal plačtivě.
„Zklapni, ňoumo,“ okřikla ho Michala. „Stěžuju si já snad na to, že stojím v bahně? V těchhle novejch ádách? Slyšíš mě snad fňukat?“
„Já nefňukám,“ popotáhl Michal a hladil střechu svého auta.
„Ale fňukáš,“ odsekla. „Kdybys aspoň věděl, kde to sakra jsme?“
„V Bruntále,“ zavrčel, ale v hlase mu stále zazníval potlačovaný pláč.
„Ale prdlajs,“ zavrtěla hlavou. „Ať je to jaká chce díra, pořád tam nemaj na náměstí bažinu.“
„Co ty víš…“
„Kvak.“
„A nekvákej.“
„Já nekvákám,“ ohradil se.
„Kvak!“
„Kvákáš!“
„Kvak! Kvak!“
„Říkám, že ne… kurva!“
„KVAK!“ ozvalo se velice zblízka.
„Zdrhej!“ vykřikla Michala a aniž čekala na svého přítele rozběhla se po úzké stužce cesty vinoucí se bažinou.
Michal zaječel a utíkal za ní.
Žába, co se vynořila z bažiny, byla malá, skoro ještě pulec. Ještě jí zůstával kratičký ocásek. Přesto již měřila přes metr. Olízla se, otevřela tlamu plnou ostrých zubů a s chutí se zakousla do otevřených dveří auta.
Z druhé strany se k ní přidala další a trhala zadní nárazník. Třetí vyskočila z bažiny přímo na střechu, sehnula se a jako předkrm slupla oba stěrače.
Z bažiny vylézaly další a další žáby.

 

Křupan pohledem přeběhl po praporcích na zdi, co jeden po druhém padaly dolů. Pohotovostní oddíl BíBíeS byl jako vždy rychlý a plně připraven k akci. Dálkovým shozením praporku dávali muži najevo, že už jsou na cestě. Kromě jednoho.
„Hni kostrou, kůže líná!“ zavrčel Křupan na poslední praporek, ale neměl čas si s ním víc povídat. Situace byla vážná.
„Hlášení!“ vyštěkl do trubky audioreceptoru počítače.
Jehly na nástěnném obraze se za skřípění a pískání přeskupily do plastické mapy Bruntálu a nejbližšího okolí. Na polní cestě z Jelení blikal veliký kruh. Tedy blikal… jehly, co ho znázorňovaly se synchronně zasouvaly a opět vysouvaly. Ve světle parochemických loučí to však vypadalo, že kruh bliká.
„Zde je ohnisko průniku,“ oznámil varhanní hlas počítače.
„Slyšel jsem poplach,“ mávl rukou Křupan.
„Běžný průnik třídy ropucha se před deseti minutami masivně rozšířil,“ pokračoval počítač. Křupan vrhl na píšťalu audiovýstupu znepokojený pohled, protože hluboký, varhanní hlas zněl vyčítavě. „Průnikem prošel neizolovaný automobil a roztrhal soudržnost prostoru,“ vysvětloval počítač. „Průnik změnil status na třídu skokan. O dvacet sekund později něco na temné straně reality začalo trhat bariéru. V interakci s průnikem třídy skokan se vytvořily další průniky v širokém kruhu kolem města. Jednotlivé trhliny se začínají vzájemně spojovat.“
„Jakou třídu průniku máme teď?“ zeptal se znepokojený Křupan.
„Megalodon,“ odpověděl počítač. Nemusel vysvětlovat víc. Hrozilo splynutí Temného Bruntálu s Šedým, což by otevřelo cestu zubatým žábám z temné reality. Na svět by se dostaly skutečné zubaté žáby, dvoumetrová monstra pustošící krajinu a nemilosrdně požírající vše plastové, kovové nebo živé. Katastrofa. Pářily by se laněmi a vypustily by do světa strašlivé žabolaní mutanty. Konec světa.
„Počítači,“ zachmuřil se Křupan, „otevři zbrojnici.“
V trubkách zahučela čerstvá pára.
Budova se zachvěla od základů až po střechu.
Masivní kola zámku zbrojnice se začala otáčet.

 

Michal neměl tak zablácené boty, jako Michala, takže ji snadno předběhl. Nebo to možná bylo proto, že neměl ády, ale rýby. A nebo se prostě víc bál. Ať tak či tak, stalo se, že první žába zaútočila na Michalu. Dlouhý jazyk jí srazil z čela elegantní sluneční brýle. Chvilku si s nimi pohazoval, jako by přemýšlel, jak je nasadit nové majitelce na oči. Pak ale rezignoval a brýle dopravil žábě do tlamy. Přímo mezi zářící ostré zuby.
Michalu to rozčílilo.
„Ttttoooo…“ vyhrkla a zakoktala se. Před očima se jí udělala rudá mlha. „To byly nový rejby, ty zelená bestie!“ vykřikla a dřív, než si stihla vůbec uvědomit, co dělá, vrazila žábě do krku pilníček na nehty. Pomalu, krutě, otáčela čepelí pilníčku v ráně a sledovala vyjevený výraz zubaté žáby.
Žába rozevřela tlamu do široka.
Michalu ovanul smrdutý, bahenní dech monstra.
Pilníček se dál otáčel v ráně.
„KVÁK!“ vydralo se žábě z hrdla.
Pilníček našel krční tepnu netvora.
Michalu zalila sprcha horké, jasně rudé krve.
Žába zachroptěla a padla nazad.
Ale to se už k Michale odměřenými skoky blížily další.

 

Křupan si očima změřil nastoupenou jednotku. Šest mužů a jedna žena, všechno ostřílení bojovníci. Tvrdí jako ocel naleštěných kyrysů, pružní jako kroužkové košile, které nosili pod nimi, bezohlední jako těžké okované boty, co měli na nohou. Elitní Bruntálská jednotka.
„Jste ta nejmizernější cháska, jakou kdy Bruntál viděl!“ zahromoval Křupan. Ve tvářích vojáků se nepohnul ani sval, přesto Křupan věděl, že se na něj všichni v duchu kření. „Ticho!“ zařval. „A kde je sakra Buldozer?“
„Má horečku, podšéfe,“ oznámila řízně Doubravka Podlesní, řečená Tygřice. „Čtyřicítku,“ dodala.
„To ho, u šlaka, neomlouvá!“ zastavil se Křupan přímo před ní.
„To on ví,“ přikývla Tygřice nevzrušeně. „Proto se normálně ustrojil a vyrazil, ale ta horečka mu trochu zamávala s citem pro rovnováhu. Když si nasazoval kyrys za běhu po schodech, uklouzla mu noha, spadl a zlomil si klíční kost.“
„Toš to je jiná,“ přikývl Křupan a chlácholivě poplácal Tygřici po ostnatém nárameníku.
„Bude fňukat jako by měl rýmičku,“ postěžovala si Tygřice. Buldozer byl její manžel. Kromě zlomeniny byla jedinou další nemocí uznávanou pro neschopenku v BíBíeS pouze rýmička. Ale jen u mužů, protože, jak známo, ženy rýmičkou netrpí.
„Osobní problémy sem netahej!“ utrhl se na ni Křupan.
„Sorry, podšéfe,“ omluvila se a s potěšením zaregistrovala Křupanovu nelibost při oslovení plným titulem.
Křupan totiž, dávno již tomu, přišel s nápadem, že titul »zástupce šéfa« je trochu dlouhý a že by jeho pozice měla mít trošku kratší název, vhodný třeba i do bojových situací. Po americkém vzoru navrhoval titul »vicešéf«. Neprozřetelně však před Krutomilou trošku protáhl první »i«. Jen trošku, ale stačilo to.
Krutomila s ním souhlasila a vřele mu poděkovala za podnět. Ovšem nehodlala zavádět nějaké americké manýry do BíBíeSky, takže překřtila Křupanovu pozici prostě na »podšéfa«.
Co mohl Křupan udělat? Nic. Polkl hořkou slinu a prostě se stal podšéfem.
„Takže,“ obrátil se k Tygřici zády, „situace je vážná. Máme vokový poplach. Jednadvacet žabek. Průnik třídy megalodon,“ za ním to zašumělo, jak vojáci vydechli uznalým očekáváním. „Na temné straně vylézají žáby z bažin a všechny se hrnou k průniku. Vojáci,“ obrátil se a složil ruce za zády, „půjdete do průniku. Očekávám od vás to nejlepší.“
Odpovědí mu bylo jednohlasné zadunění, jak se všichni uhodili pravicí do kyrysu.
„Následujte mě do zbrojnice!“ zavelel.

 

Michala bezmyšlenkovitě sáhla levicí do kapsy a vytáhla jedinou zbraň, co tam našla. Odšroubovala uzávěr a vrhla kartáčkem řasenky proti přibíhající žábě. Nepřemýšlela, jen prostě prudkým horním obloukem hodila. Kartáček přesně opsal smrtící křivku a precizně se otočil štětinami napřed, aby vnikl do oka útočící žáby. Žába překvapením zamžikala zbylým okem. Dvakrát. Víckrát to už nestihla, protože kartáček se probil lebeční kostí a vnikl do mozku. Žába ztuhla v půlce skoku a se začvachtáním dopadla do bažiny. Zbylé oko vyčítavě upřela na Michalu.
„A já byla proti testům kosmetiky na zvířatech,“ ušklíbla se Michala. Pevněji sevřela v pravici pilníček na nehty a zalitovala, že svou objemnou kabelku zapomněla ve voze. Měla tam i oční stíny.
„Kvák!“ strašlivou smrtí soudružky na chvíli ochromené žáby se opět daly do pohybu.
Michala nemeškala, otočila se a utíkala.
Svého přítele dohnala jen o chvilku později. Stál na malém návrší a obklopoval ho kruh žab, co se pomalu, pomalinku svíral.
Michala si pohrdlivě odfrkla, když viděla Michala dřepícího na vrcholku pahorku skrčeného do pozice plodu. Pak jí však zadunělo v uších, srdce zrychlilo tep a začala vidět rudě. S výkřikem vyskočila na záda první žábě a její pilníček s neomylnou přesností roztrhl žabí hrdlo. Nečekala, svalila se žábě ze zad a bodnutím do hrudi se zbavila další žáby.
Noha jí však podklouzla na vlhké půdě a žába měla ještě dost sil, aby ji dokázala předníma nohama odstrčit.
Pilníček zůstal uvězněný v ráně.
Michala dopadla na zem. Pád na záda jí na okamžik vyrazil dech.
Kvakot kolem ní se stahoval blíž a blíž.
Zamračená obloha potemněla ještě víc.

 

Křupan vydával do připravených rukou zbraně jak na běžícím pásu. Poslední rukojeť uchopil sám. Mlaskl a vychutnal si pocit moci, jaký může dodat pouze cep ráže čtyřicet pět. Pružná jasanová násada napuštěná fermeží a dokonale obrněné, čtyři a půl centimetru silné břevno, opatřené dlouhými bodnosečnými hroty z damascénské oceli. Na světě nemůže existovat dokonalejší zbraň.
Kromě cepu obdržel každý voják pás tlumivých dýmovnic. Dýmovnice plněné směsí dobromysle a heřmánku dokonale uzavíraly nechtěné průniky mezi realitami. Ovšem bylo jich třeba užít přímo v epicentru.
„Na motorky!“ zavelel Křupan a naskočil na první Stadion. Nakopl stroj, rozsvítil reflektor a za strašlivého vytí motoru vjel do výpadového tunelu. Nemusel se starat o svou jednotku. Věděl, že ho všichni následují.

 

Michala se posouvala po zemi. Instinktivně se snažila dostat výš na kopec.
Kruh žab se zužoval.
Z pahorku bylo vidět, jak z děr a bažin vylézají další a další veliké žáby.
Michala narazila na něco tvrdého. Pařez. Opřela se o něj zády a pomalu vstala. Ne, ona neskončí v na kolenou. To by jí babička Bořislava nikdy neodpustila. Nikdy. Ne, nedá svou kůži zadarmo. Třebaže přišla o svou zbraň, bude se bít… zarazila se v úvahách. Prsty za zády nahmatala nějakou hůl. Nebo možná větev. Nebo něco podobného.
Prsty pevně uchopila hůl.
Vyčkávala.
Žáby byly už přímo u ní.

 

Křupanova motorka vylétla z podjezdu a ztěžka dopadla na prašnou silnici. Kosami opatřené přední kolo při přistání rozmašírovalo dobrou desítku žab.
Za Křupanem přistávaly další Stadiony úderné jednotky.
„A do pr!“ zařval někdo při pohledu na záplavu žab.
„Moja řeč,“ ozvala se Tygřice.
„Světla na dvou hodinách!“ volal poslední z jednotky, co právě přistával.
„To budou temní,“ obrátil se k němu Křupan. „V kolik že to bylo hodin?“
„Ve dvě,“ zopakoval voják a pro jistotu máchl cepem příslušným směrem.
„Musíme se s nimi spojit,“ rozhodl Křupan. „Veď nás! Cestou bijte žáby!“
Osm stadionů zařadilo redukovaný převod a vydalo se pomalu, ale nezadržitelně, k nedaleké bojové jednotce temných. Za nimi zůstávala široká brázda v moři žab.

 

„Kvák,“ roztáhla žába tlamu v čemsi, co by se dalo klidně nazvat úsměvem. Samozřejmě, pokud by úsměv měl veliké, ostré a blyštivé zuby. Ale proč by, u všech žab, nemohl mít úsměv zuby?
„Mě nedostaneš,“ zazářily Michale oči vzdorem.
„Kváááák,“ odpověděla žába posměšně.
„Moje prostřední jméno,“ vší silou trhla rukou vzhůru, aby vytáhla tu hůl či větev, „je totiž,“ ruka jí nad hlavu vylétla neuvěřitelně lehce. Ať už větev vězela v čemkoli, bylo to určitě něco měkkého. „Bořimíra!“ vykřikla Michala a švihla rukou. Z výšky se snesla dlouhá tyč zakončená devět centimetrů tlustým tloukem obsypaným ostny a trny. Tlouk se zaryl žábě do lebky a změnil ji tak v hustou, rizotu podobnou kaši. Mňam.
Michaly se zmocnilo bojové šílenství. Tančila kolem pařezu na vrcholu pahorku a mávala kolem sebe černým cepem. Všechny ty hodiny, které jako malá musela trávit v kroužku lidových tanců vydaly své ovoce. Krok sun krok, obkrok, úkrok, švih a mlat. Michala pochopila, proč ji babička nutila cvičit lidové tance, proč se při tom musela ohánět proutkem, na jehož konci se skvěla rudá mašlička. Jen díky té mašličce všechny ty nudné hodiny vydržela. To jediné ji, jako malou, na všech těch divných tancích doopravdy bavilo – kreslit mašličkou ve vzduchu roztomilé obrazce.
Skoro už na to vše zapomněla.
Skoro?
Ne, s každým dalším krokem se její tělo upamatovávalo. Každý pohyb ruky kreslil do vzduchu složité obrazce. Teď však neměla na konci proutku roztomilou, růžovou mašličku.
A v rukou vlastně neměla ani proutek.
Měla cep.
Černý cep.
Jen se její prsty sevřely kolem násady, její nohy poskakovaly ve známém kroku a ruce opisovaly známé křivky. Michala Bořimíra nebojovala, ale tančila. Tančila a její cep drtil žáby kdekoli se jen nějaké dotkl.
Pahorek byl zakrátko žabuprostý.
Téměř.
Zůstal na něm ležet schoulený, chvějící se Michal. Jen kousek pod vrcholkem, který zdobil zkamenělý pařez s hlubokou dírou po násadě cepu.

 

„No to je dosť! Kaj ste sa tůlali, šeďáci?!“ zahulákal Věnceslav Hromčíček, zvaný Hrom, šéf temné sekce BíBíeS.
„Museli jsme si z cesty odklidit pár žabiček,“ ušklíbl se Křupan.
„Enom sedum?!“ zahromoval Hrom, když si spočítal Křupanovy vojáky.
„Celá elitní jednotka,“ ohradil se Křupan.
„Hovno jednotku,“ odplivl si Hrom, „armádu si mal povolať!“
„Je tu trochu víc žab než obvykle,“ připustil Křupan oháněje se svou pětačtyřicítkou.
„Osle!“ zavrčel na něj Hrom. Stál opěšalý, v každé ruce jeden cep ráže čtyřicet pět, jimiž rozséval v přemnožených žabách zkázu. „Je žabí rojení!“
Žabí rojení nastávalo jen jednou za tisíc let. Žabí rojení bylo největší hrozbou života ve všech dimenzích. Pokud by masa žab našla a obsadila strom dimenzí, mohla by snadno protrhnout křehké hranice mezi realitami a všechny dimenze by se propadly do jediné. Do temné. Do dimenze, kde by se vše živé stalo snadnou kořistí těchto ukrutných zubatých stvoření.
Povídalo se, že při minulém žabím rojení dcera Temného Bruntálu, tehdy ještě maličké osady zvíci sotva dvou domků, nebo možná zemljanek, sama pobila rojící se žáby užívaje jen cep ráže devět. Magický cep ráže devět. Aspoň tak se to říkalo v pohádkách.
V pohádkách se i říkalo, že dcera po boji strom porazila, aby světy zbavila hrozby při žabím rojení. Pak prý vyčerpáním padla a z posledních sil zaťala legendární cep do pařezu, co zbyl po stromu dimenzí.
A nakonec se vyprávělo, že jednou, až bude nouze nejvyšší, se dcera Temného Bruntálu vrátí a opět zachrání světy.
Ale to byla jen pohádka.

 

Michala Bořimíra tančila a její cep kosil žáby po desítkách. Nevěděla, jak dlouho už tančí po polích a bažinách, snad to byly minuty, snad hodiny. Snad dny. Nevěděla, kolik žab už tlouk jejího cepu rozdrtil. Netušila, kolik žabí krve prolila. Ale všimla si, že s každou kapkou žabí krve, co se dotkla povrchu její zbraně, cep jako by ožíval. Zašlá barva násady byla ta tam. Dřevo se lesklo, intarzie se rozzářily rudým svitem a zakrátko bylo čitelné slovo, jež tvořily. Zubomlat.
Michala odhodila své první jméno. Pochopila, že to bylo jméno pro dítě, pro rozmazlenou slečnu zvyklou na pohodlí, šminky, zábavy, fotky a fejsbůčky. Presíčka s kamarádkami a drbání kdo s kým, za kolik a kde. Zákusky a pizzu. Ne, Michala byla pryč. Odešla. Mlha ji odvála. Navždy. Zbyla jen Bořimíra.
Bořimíra se Zubomlatem v rukou.
Tančící Bořimíra drtící Zubomlatem žabí rojení.

 

Hrom a Křupan stáli bok po boku v čele elitních jednotek BíBíeS. Dokud to šlo, razili si cestu záplavou žab na obrněných motocyklech Stadion, ale ty postupně padaly za oběť žabímu rojení. Trvalo to sice dlouho, než žáby dokázaly rozkousat pevný pancíř motorek, ale bylo jich prostě příliš mnoho. Dál pak jednotka pokračovala v pevně sevřené falanze rozsévajíc zkázu v žabím moři. Skoro půl hodiny čelili záplavě, co se hnala na ně, než se žáby obkličující falangu náhle zastavily a vzrušeně kvákaly. Pak se většina z nich jako na povel otočila a téměř synchronizovanými skoky se hnala pryč. Na západ. K městu.
„Útíkajóu!“ zařval Hrom. „Za nima!! Bijte žaby!“ zavířil nad hlavou svým cepem.
„Držte formaci!“ snažil se Křupan mírnit Hromovo nadšení. „Nezapomínejme kdo jsme a co děláme! Tygřice?“
„Ano, podšéfe?“
Křupan zavrčel a protočil oči. Hrom se, navzdory svému nadšení zastavil a roztaženou pusou pohlédl na Křupana.
„Podšéfe?“ řehtal se na celé kolo. „Toš to sem eště neslyšál!“
„Dlouhá historie,“ zkřivil Křupan ústa v ublížené grimase. „Tygro, už jsme v epicentru průniku?“
„V epicentru jsme už od přistání,“ zaklepala prsty na víčko gyrokouřového detektoru. „Teda – podle tohohole krámu,“ zamračila se. „Kdybychom nakoupili ty nové měřáky, jak jsem chtěla…“
„By ti byly prd platný,“ zavrtěl hlavou Křupan. „Měly elcédéčka a žádné elcédéčko v průniku nefunguje.“
„By se daly nahradit parojehlovými jednotkami,“ opáčila Tygřice. Ale trojice gyroskopů by dávala větší přesnost než…“
„Dosť, u sta Hromů,“ zarazil debatu Hrom. „Máme věčí malér než dajaké senzóry.“
„Má pravdu,“ ozval se někdo z leva.
„A ty taky mlč!“ obořila se tím směrem Tygřice. „Podšéfe, volej počítač. Ten jediný má dost údajů, aby našel skutečné epicentrum.“
Křupan se na zlomek sekundy zamyslel a pak vytáhl z kapsy vysílačku. Škrtl zapalovačem, zacukal miniaturním měchem a čekal, až se parní obvody nažhaví. Do směsice přirozených zvuků okolí, jako bylo pískání mikrokotle Křupanovy vysílačky, kvákání žab a nadávek vojáků se vmísil vzdálený zpěv.
Zpočátku zněl jen jako nezřetelná melodie kdesi na pozadí žabích skřeků, ale postupně sílil, melodie i slova se stávaly jasnějšími. Zpíval vysoký dívčí hlásek. Sametově hebký, jistý v každém tónu, na první poslech až dětsky čistý. Přesto, jak se hlas blížil, přebíhaly vojákům po zádech mrazivé vlny. Tygřici se zježily vlasy, až jí přilbici nadzdvihly. Křupanovi se zježily vousy a jak hýbal hlavou, vydávaly škrábavé zvuky, kdykoliv přejížděly po oceli kyrysu.
Jednotka přestávala bojovat.
Zbylé žáby, co obklopovaly jednotku, se náhle krčily k zemi a hledaly díry, v nichž by se mohly schovat.
Pošmournou krajinou se šířil děs.

Vysoký – jak se tá kytka jménůjé,
vysoký jákó já,
na vršků mů sédí,
žaba sé zůbámá!

Hubu jej výmlátím,
cepem jů rózmáznů!
Na tebe můj mílý,
radši zápóménů!

A uvazali žábu u trtr a u trtrtr,
uvazáli žábu u trdla!
A ona sa jim v nóci
utrtr a do prprpr!
Ona sa jim v nóci utrhla!

Pak ji uviděli. Nešla, neběžela. Tančila. Tančila a v rukou se jí míhal černý cep připomínající temnou šmouhu. Temnou šmouhu, v níž rudě zářící intarzie kreslily do vzduchu roztodivné obrazce. Tlouk jejího cepu zlověstně syčel.
Žáby zběsile kvákaly, jak se snažily uhýbat smrtícím úderům.
Bořimíra tančila a zpívala. Jen sem tam kopancem přiměla přikrčeného Michala, aby se trochu pohnul.
Směřovala k falanze.
Vojáci v úžasu sklopili své cepy k zemi.

Žabamá hórá jé
zele-zele— zéléná,
cepem je póbíjém,
žaby aj s láňémá!

Dívčí hlas nesl vysoké cé jasně, čistě a naprosto ničivě. Zbylé žáby bez hlesu padly mrtvé k zemi a prázdnýma očima jim pomalu vytékala z hlavy břečka, co kdysi bývala mozkem. Nebo něčím podobným.
Bořimíra ještě naposledy máchla cepem a zůstala stát. Ozvěna ještě vracela poslední tón písně, jako by se ho nemohla nabažit.
Falanga se rozhrnula a před v úžasu stojící vojáky předstoupil Hrom a hned za ním Křupan.
„Vitaj, děvčico,“ pronesl Hrom dojatým hlasem a poklekl na pravé koleno. Udeřil násadou o zem a tlouk jeho cepu vydal zvonivý tón.
„Vítej, dcero Temného Bruntálu,“ poklekl vedle něj Křupan a sklonil před Bořimírou hlavu k zemi.
„Zubomlat,“ vydechl jeden z vojáků za nimi. Teď, když se Bořimíra konečně zastavila, bylo možné přečíst zářící rudý nápis na násadě jejího cepu.
„Zubomlat…“ opakovali ostatní. Nekoordinovaně, jeden po druhém poklekli a pozdvihli své cepy k pozdravu.
„Eeee…“ zamrkala Bořimíra překvapeně. „Povstaňte, prosím,“ pokynula vojákům vlídně.
„Lidi…“ probral se za ní Michal. „Záchrana!“ vyskočil na nohy.
„Sklapni, ňoumo,“ utrhla se na něj Bořimíra. Už zas jí ten blbec pokazil krásný okamžik. Stejně jako tehdy v multikině, když šli na první díl Stmívání. Nebo když Angelína s Bredem… ale to bylo jedno. Prostě už toho Michala nemohla ani cítit.
„Ale, Míšo,“ vykoktal Michal, „oni nám můžou pomoct najít Okťu a pak můžem zmizet domů, do civilizace…“
„Já JSEM doma,“ řekla tiše a hrozivě. Tak tiše, že svist tlouku Zubomlatu její hlas skoro přehlušil. Skoro. „A pamatuj si,“ zastavila ostny se ježící tlouk těsně před Michalovým nosem, „jmenuju se Bořimíra!“
Michalovi se podlomily nohy a sesul se k zemi.

„Bořimíra,“ vydechl Hrom. „Toš to je to pravé meno pro herojicu!“ položil Křupanovi ruku v ocelové rukavici na ostnatý nárameník tak prudce, až to zadunělo a zaskřípalo. „A my sa teho dožili!“
Křupan si všiml slz dojetí v Hromových očích. Zamrkal a překvapilo ho, že i on sám má trošku vlhčí oči. A to mu zvlhly oči jen dvakrát v životě. Prvně když jako první proběhl cílem Silážní střely. Nezraněn. Podruhé když dokrájel cibuli na svůj svatební guláš. Vagón cibule. Uznale pokýval hlavou.
„A kaj sa schovala Krutoslava? Že si to nechala ujisť!“ zeptal se Hrom a otíral si oči cípem kroužkové košile.
„Má dovolenou,“ ušklíbl se Křupan.
„Toš to si nevybrala najlepčí čas,“ komentoval to Hrom. „A kam sa jela dovolenkovať?“
„Do Zlína,“ zasmál se jeden z vojáků.
„Do takovej ďůry?“ rozesmál se Hrom. „Ta bude zuřiť, že jste ju nazavolali!“
„Nechtěla, abysme ji rušili.“
„Toš to ti teda fákt věřím,“ Hrom skoro nemohl popadnout dech. Tolik se nenasmál od Křupanovy svatby. „Kdo by chtěl dobrovolně byť ve Zlině,“ kroutil nevěřícně hlavou.

Bořimíra štítivě překročila bezvládného Michala a zaklepala na Křupanův kyrys.
„Haló,“ řekla a zaklepala znovu a důrazněji. „Může mi tu někdo říct, co se tu sakra děje?!“
„Je žabí rojení, převzácná dcéro Temnýho Bruntála,“ vysvětlil Hrom a rozhodil rukama, snad ve snaze ukázat na mrtvoly zubatých žab, co hustě pokrývaly zemi.
„Říkej mi Bořimíro,“ zavrčela Bořimíra. Ještě si nebyla úplně jistá, jestli se jí líbí titul, kterým ji oslovil.
„Jasňačka, Bořimíro,“ rozzářil se Hrom.
„A co znamená to rojení?“ zamračila se. „Žáby mají rojení?“ zamumlala ještě.
„No,“ vložil se do vysvětlování Křupan, „jednou za tisíc let se z bažin v okolí Temného Bruntálu vynoří masy zubatých žab, ne těch malých, co jen občas ohlodají nějakého toho neopatrného turistu, ale těch velkých, sakra velkých, a hledají strom dimenzí.“
„Keď ho najdů,“ pokračoval Hrom, „oblezů ho a prolámou sa mezi realitama.“
„Reality se prolnou a z temné vyrazí do světa statisíce zubatých žab. Jako kobylky se proženou krajinou a sežerou všechno nač narazí…“ ozval se zvonivý hlas Tygřice. „A žádná pozemská armáda nebude mít sílu je zarazit. Nastane konec světa, jak ho líčí dávné pověsti… dávné pověsti ale také říkají, že při žabím rojení se navrátí dcera Temného Bruntálu, vyrve ze zkamenělého pařezu mocný cep a žáby pobije do posledního zoubku. Po staletí dívky chodí po lesích hledat zkamenělý pařez, aby zkusily, zda nejsou vyvolené. Málokterá našla,“ povzdechla si Tygřice. Před očima se jí mihla vzpomínka na své toulky po lesích, když byla ještě mladá. Noci pod širákem, pečení vlci a borůvky. „Málokterá našla kamenný pařez, žádná nevytáhla mocný cep. Až ty…“ Tygřice přistoupila těsně k Bořimíře. „Vyvolená…“ řekla s úctou, jen konečky prstů se dotkla násady Zubomlatu. Rychle ucukla po letmém dotyku. „To,“ rychle odvrátila hlavu od legendárního cepu, „to je tvůj šohaj?“ zeptala se.
„Jo,“ zachmuřila se Bořimíra. „Je. Teda byl,“ šťouchla Michala násadou cepu do boku. Snad aby ho probrala. „Má prachy, ajfón, vytuněnou ochcávku a… a kdysi mě nějak okouzlil. Pracuje v marketingu,“ cítila náhlou potřebu svůj poklesek nějak vysvětlit. Vojáci chápavě přikyvovali. „A je to úplnej kretén!“ zavrčela a znovu šťouchla Michala do žeber.
„To už jsi říkala,“ ušklíbl se Křupan. I BíBíeS měla totiž své marketingové oddělení a mezi vojáky, údržbáři, topiči i recepčními patřilo k dobrému zvyku marketingem opovrhovat. Oprávněně. Marketing měl jen jeden jediný úkol a to udržovat ve zbytku světa povědomí o Bruntálu jako o naprosto nezajímavém kusu světa, kam nemá cenu jezdit, o který se nemá smysl zajímat a kde není vlastně vůbec nic k vidění. Prostě měli udržet zbytek populace v uctivé vzdálenosti. A vyžehlit případy, kdy už někdo náhodou na Bruntálsko zavítal a narazil na zubaté žáby, co čas od času prošly nějakou tou skulinou mezi realitami. Uklidit ohlodané kosti, vymyslet krycí historku o naprosto nudné nehodě a tak. Jenže značně přebujelé marketingové oddělení dělalo poslední dobou jednu botu za druhou. Někdo z nich si pustil pusu na špacír a do světa pronikaly zvěsti o žábách, o lovu březích laní (žabolaně je vhodné vyhubit dřív, než se narodí) a vzbudil nebývalý zájem o dříve dokonalým nezájmem kryté město. Loni dokonce přijelo více než deset turistů a jen s největším nasazením všech složek BíBíeS se všichni vrátili živí, zdraví a dokonale znudění domů. Marketing se sice snažil o všeliké krycí akce, v nebývalém záchvatu inteligence dokonce přispěli štědrým penízem na webové stránky o zubatých žábách, pustili pár narychlo vymyšlených legend, ale stejně všichni v BíBíeS o marketingu nahlas mluvili jen jako o »té bandě kreténů«.

„Už toho kreténa nechcu,“ probouzel se v Bořimíře babiččin přízvuk. Intenzivně šťouchala Michala násadou do zad.
„Nikdo tě nenutí si ho nechat, Dcero Temného Bruntálu,“ zasmála se Tygřice.
„Bořimíro,“ opravila ji Bořimíra.
„Bořimíro,“ přikývla Tygřice.
„Pošlem ho štando péde skama sem přihrčál,“ přidal se Hrom.
„Ale až bude po všem,“ přikývl Křupan. „Počítači?“ houkl do své vysílačky.
„Čekám jen na to,“ ozval se melodický, varhanní hlas z ozvučné trouby vysílačky, „až se konečně ozvete.“
„Toš,“ houkl Hrom, „kaj máme hledať hen to epicentrum?“
Z dálky se ozvalo zahřmění.

„Epicentrum průniku je náměstí,“ houkal nevzrušený hlas počítače.
„Na kterém?“ zeptal se Křupan.
„V Bruntálu je víc náměstí?“ podivila se Bořimíra. Některé věci se marketingovému oddělení BíBíeS povedly.
„Zámeckém,“ odpověděl počítač.
„Toš, děcka, odjistit heřmánkové granáty a poklusem!“ zavelel Hrom.
„Řadíme se!“ křikl Křupan. „Vpředu já s Hromem, za námi Bořimíra a ostatní ve dvojstupu! Vojáci se rychle řadili do dvojic.
„Co uděláme s tímhle?“ zeptal se jeden z vojáků. Jeho hluboký hlas duněl přilbou i kyrysem a navrch ještě rozvibroval Křupanovi kroužky v košili.
„Nemůžem to tu nechat,“ povzdechl si Křupan. „Vezmeš ho na záda.“
„Já?!“ ohradil se voják ublíženě.
„Ptal ses.“
„Příště držím hubu,“ brblal voják, ale popadl bezvládného Michala za nohu a přehodil si ho přes rameno.

 

Jednotka si razila cestu k Bruntálu. Ani jeden voják nevybočil z přesného útvaru ježícího se ostny na koncích cepů. Dusali jako jeden muž. Do dusotu těžkých okovaných bot se mísilo jemné cupkání Bořimířiných růžových ád. Tišší, měkčí a zlověstnější.
Brzy začali dohánět zadní voje žabího roje. Ani nezastavili, jen sotva zvolnili krok, ale žáby přesto neměly šanci.
Tak to šlo až do chvíle, kdy dorazili na okraj města. K zástavbě. To je asi půl kilometru od cedule s nápisem Bruntál.

Žabí masa se hnala do města a prorážela narychlo postavené barikády na okrajích. Všude, kam jen oko pohlédlo, se míhaly veliké, brčálově zelené zubaté žáby.
Bořimíře se opět zatmělo před očima.
Zastavila a voj zastavil současně s ní. Jen Hrom s Křupanem uběhli ještě dva kroky, než si všimli, že je jednotka nenásleduje. Pohlédli jeden na druhého – oba cítili zježené vlasy na zátylku. Opatrně, pomalu otočili hlavami zpět.
„U všech zubatých!“ zaklel Křupan. Hrom zalapal po dechu a zavrávoral. Pohlédl totiž Bořimíře do očí.
Pohlédl jí do očí zářících rudým, zlobným svitem.

Bořimíra pozdvihla cep vysoko nad hlavu a vykřikla. Jasný tón jejího hlasu se nesl do šířky i dálky. Zubomlat v jejích rukou se natěšeně zachvěl v očekávání bitvy. Žáby na okraji města se zastavily a krčily se k zemi.
Bořimíra se rozběhla.
Jedním skokem se prohnala mezi Hromem a Křupanem a točíc Zubomlatem nad hlavou se vrhla mezi zmatené žáby. Tlouk cepu se roztančil ve smrtících kruzích.
„Toš za ňů!“ zavelel Hrom. Vojáci se probrali z ohromení a vyrazili Bořimíře na pomoc.
Už toho neměli moc na práci.

 

„Pěkný cep,“ řekl klučík, snad šesti, sedmiletý, když Bořimíra vyběhla na trosky barikády.
Bořimíra se zastavila v půli kroku a pohlédla na chlapce. Usmála se.
„Tvůj taky,“ zamrkala na něj.
Chlapec trochu stydlivě držel dětský cep ráže dvacet dva milimetrů, jež mu náhle připadal maličký. Co na tom, jak mu připadal krásný, když ho dostal ke svým pátým narozeninám. Co na tom, jak hrdě ho nosil a jak pilně s ním cvičil.
„Nemá ani hřebíky,“ sklopil smutně oči.
Bořimíra sklouzla po tlouku jeho dvaadvacítky. Dobře si všimla šmouhy žabí krve táhnoucí se od špičky až k řetězu.
„Ale žabu si dostal, ne?“ sklonila se k chlapci.
„Dostal,“ pozdvihl hrdě hlavu.
„Tak k čemu hřebíky?“ pohodila radostně hlavou.
Chlapec se vděčně usmál.
Bořimíra mu zamávala cepem, seskočila z barikády a pospíchala ulicí za prchajícími žábami. Chlapec ji dlouho sledoval pohledem jak tančila a jak lehce, samozřejmě a ladně rozdávala rány ohromným cepem. Cepem, co měl na sobě písmenka.
„Co je to za písmenka?“ zeptal se chlapec nahlas.
„Tvoří jméno slavného cepu,“ ozval se vedle něj hluboký Křupanův hlas. Chlapec leknutím nadskočil a instinktivně máchl cepem. Křupan líně zadržel tlouk dvaadvacítky obrněnou rukavicí. „Copak sis to nepřečetl?“ podivil se.
„Umím teprve A, M,“ začal chlapec vypočítávat písmenka, k nimž se už ve škole dostali.
„Prvňáček?“ přerušil ho Křupan.
Chlapec přikývl.
„Co se tam píše?“ naléhal zvědavě.
„Zubomlat.“
„To je krásné jméno,“ přitakal chlapec vážně a uznale.
„No ba,“ přikývl Křupan.
„A jak to ta paní dělá, že bojuje tak…“
„Jak?“
„Krásně.“
„Achjo,“ povzdechl si Křupan. „Sám jsem nemyslel, že to někdy uvidím. Lidové tance.“ Protřel si oko ocelovou rukavicí. „Stará škola, synku,“ poplácal Křupan chlapce po rameni. Štěstí, že dětské kosti jsou ještě dost pružné. „Takový styl se už dnes nevidí,“ dodal zasněně.
„Co tu zevluješ, podšéfe?“ zahromoval Hrom přeskakující barikádu. „Eště sme nevyhráli! Tak pohyb! Pohyb!“

Bořimíra se probíjela ulicemi. Už nepotřebovala, aby ji Hrom nebo Křupan naváděli na správný směr, ten se dal velmi snadno určit podle koncentrace žab.
Tančila, zpívala a drtila žáby. Pomáhala jednotkám domobrany, narychlo svolaným, když vypukla žabí invaze. Už se nelekala, když ze střech tiše skákali kočičí ostřelovači. Jejich styl byl prostý – tichý skok, zamňaučení, seknutí drápy po krční tepně vyhlédnuté žáby a bleskový únik zpět na střechu. První ostřelovač, obrovský bílý kocour s černými šmouhami na uších, co se tiše spustil z výšky třetího patra, ji vyděsil. Skoro po něm sekla Zubomlatem, ale bílou vražednou šmouhu by stejně nezasáhla. Kocour skolil svou žábu, podezřívavě se podíval na Bořimíru, zamňoukal a zmizel zpět na střechu. Skoro stejně bleskurychle, jako se z ní spustil.
Každého potěší, když není v boji osamocen. I Bořimíře vneslo toto poznání do žil novou sílu. Novou sílu a nezměrnou… radost. Radost z každého pohybu, z každého máchnutí cepem. Zubomlat už dávno nebyl pouhou zbraní, stal se její součástí. S každým pohybem zápěstí, které uvádělo tlouk do bleskurychlého útočného pohybu, cítila svištění vzduchu kolem bodců a ostnů. Vnímala urputnost, s jakou Zubomlat drtil žabí lebky.
Tančila, zpívala a drtila zmenšující se záplavu žab. Bojová jednotka ji následovala a za nimi se hrnuly davy domobrany.
Ani si neuvědomila, kdy dorazila na náměstí. Zastavila se až když poslední žába s temným zakuňkáním padla pod úderem Zubomlatu.
Bylo po všem.
Dav propukl v nadšený jásot.

„Zu-bo-mlat! Zu-bo-mlat! Bo-ři-mí-ra! Bo-ři-mí-ra!“ burácelo náměstím. Bořimíra stála na ramenou Hroma a Křupana, kteří si vylezli na zídku kašny. Pomalu se otáčeli, aby dav dobře viděl dceru Temného Bruntálu.
Ovace nebraly konce.
Trvalo dlouho, než se vojáci na Křupanův pokyn dali do rozpouštění davu. Teprve pak si asi mnoho lidí uvědomilo, jaké bohatství leží na Bruntálských ulicích. Jen tak, snadno dostupné. Tisíce a tisíce žabích kůží.
Dcera Temného Bruntálu byla náhle zapomenuta. Mamon vstoupil do hrdinných Bruntálců, co se vrhli na zem, stahovali kůži z mrtvých žab a s úlovkem se rychle vytráceli k domovům.

 

„Počítači,“ houkl Křupan do své parní vysílačky. „Jsme opravdu v epicentru?“
„Na to vem jed, Křupane,“ zazněl libozvučný varhanní hlas počítače, trochu zkreslený malou ozvučnicí vysílačky. Vlastně docela dost zkreslený, zněl jako nachlazená lodní píšťala. Ale to bylo jedno. Hrom přikývl a všichni vojáci naráz odhodili celé pásy odjištěných tlumících granátů. Vzduchem se nesl oblak dýmu s vůní heřmánku a dobromysle.
„Hotovo,“ řekl Křupan. „Už se průnik uzavřel?“
„Počkej, sakra,“ zapištěl počítač. Zněl nervózně. Možná i vyděšeně. Kromě umělé inteligence disponoval centrální počítač BíBíeS také značnou tvrdohlavostí, svévolností a potměšilým parním humorem. Zlé jazyky mluvily i o notné dávce ješitnosti, ale raději jen šeptem a pokud možno mimo dosah senzorů. Prostě řečeno, centrální počítač měl emoce, i když nikdo netušil, kde k nim přišel. Teorií o tom však bylo nepočítaně. Za nejpravděpodobnější se považuje ta, jež ani vlastně žádnou pořádnou teorií nebyla. Pronesl ji v roce 1848 Ivan Hroznový, počítačový operátor a topič, když ho ožehla pára ze zcela nového vedení až se mu zkroutily vousy. Zněla asi takto: »Tak já mu podstrojuju, já to monstrum krmím žabími kůžemi a tohle je jeho vděk?« Dlužno poznamenat, že šlo o zbytky žabích kůží, které se již nehodily k dalšímu zpracování. Ale neubíralo jim to na výživnosti.
Přestože celé vědecké oddělení BíBíeS s teorií žabích kůží nikdy nesouhlasilo a rozvíjelo teorie o kritickém množství páry, složitosti releových vedení, ba dokonce o tajuplném zásahu z mytického Světlého Bruntálu, ani zdaleka se nepřiblížilo pravdě tak, jak se to podařilo již zmíněnému Ivanu Hroznovému.
„No?“ pobídl Křupan počítač.
„Drž hubu,“ odsekl nakřápnutý hlas.
„Co teď?“ oddálil Křupan ublíženě vysílačku od obličeje.
„Toš počkáme, ne?“ povzdechl si Hrom. Usedl na lavičku a vytáhl papírový sáček se svačinou. „Nechce někdo kósnóť?“ nabídl znaveným vojákům chleba se sádlem.

Bořimíra, která se již tou dobou nacházela opět oběma nohama na pevné zemi, se náhle vydala k okraji malého parčíku. Šla pomalu a fascinovaně hleděla na smrček, nebo snad borovičku či co to bylo za modřínovou jedli. Zubomlat jí v ruce vibroval. Druhou rukou se dotkla větve stromku. Do nosu ji uhodila povědomá vůně.
Pochopila.
Rozmáchla se Zubomlatem.
Strnula.

„Bruntále, máme problém,“ zapískalo to z Křupanovy vysílačky.
„Už samo jméno Bruntál znamená problém,“ povzdechl si Křupan. Vojáci, shluknutí kolem Hroma souhlasně zamručeli plnými ústy. Také oni si vytáhli své svačiny.
„To není nic nového,“ zvedla Tygřice ústa od žabího stehýnka.
„Lidi,“ odpískl si počítač pohrdlivě. „Nic nechápou.“
„Tak nám to laskavě vysvětli,“ řekl Křupan unaveně. Náhle na něj dolehla tíha celého dne a cítil se velmi unavený. Byť byl na svůj věk stále ještě v dobré kondici, devětapadesát je pořád devětapadesát. A navíc si ani nevypil svou kávu.
„Průnik zmizel,“ začal počítač.
„To je dobrá zpráva, ne?“
„Ne, to není,“ odporoval počítač. „Byla by to dobrá zpráva, kdyby se normálně uzavřel, ale on se stabilizoval. Jinak se údaje ze senzorů vysvětlit nedají.“
„Pouč ma, co to znamená,“ zahuhlal mocným hlasem Hrom.
„To znamená, že Temný a Šedý Bruntál se navzájem prolnuly. Už není Temný Bruntál, už není Šedý, už je jen jeden, šedočerný.“
„Ámen,“ řekl nějaký voják.
„To je jak z pohádky,“ odhodila Tygřice ohlodanou žabí kost.
„Z proroctví,“ opravil ji počítač. „I stane se a Dcera Temného Bruntálu se vrátí by ho navždy z temnoty vyvedla. Legenda o Slavoboře, kapitola šestnáctá, verš třicátý čtvrtý.“

Bořimíra nechala Zubomlat klesnout. Nemohla. Nedokázala to. Cítila, že pokud by stromek ten podťala, celá realita zaúpí a rozpáře se. Roztrhne se. Oddělí se šeď od temnoty a světu se vrátí řád. Ale nedokázala to. Ten strom byl tak krásný. Tak živý.
Strom dimenzí.
Po tisíci letech se opět vrátil. Vyrostl ze semene, jež čekalo na svou příležitost tak dlouho.
Ne, nemohla. Nemohla mu ublížit.
„Vojáci,“ obrátila se a její jasný dívčí hlas zněl pevně jako skála. „Musíme přesadit tento strom. Schovat ho, aby ho nikdo nenašel. Zejména ne žáby. Ihned!“

„A proč, drahá dcéro Temného Bruntála?“ zeptal se Hrom a odhodil sáček od svačiny. Ihned nato schytal ránu Tygřiným cepem do přilbice. „Co je?“ obrátil se k ní ublíženě.
Tygřice místo odpovědi ukázala tloukem své pětačtyřicítky k ceduli »Udržujte pořádek«.
„No jó no,“ zamumlal Hrom, sehnul se, zvedl zmačkaný sáček a strčil ho do kapsy. Samozřejmě jen tak hluboko, aby ho určitě při první příležitosti elegantně ztratil.
„Je to strom dimenzí,“ zašeptala Bořimíra.
„Có?“ zahoukal Hrom a vydal se k Bořimíře. Sáček na okraji kapsy mu jen šustil a už si hledal cestu ven, na svobodu. Na chodník, nebo aspoň do trávy.
„Nemusíš šeptat, Bořimíro,“ dohonila Tygřice Hroma a rázným pohybem rukavice mu zasunula sáček hluboko do kapsy. „Tady nás nikdo neposlouchá.“
„Toš pravda,“ přikývl Hrom. „Tlumící bomby nás dokonale kryjů před odposlechama.“
„Opravdu?“ zeptala se Bořimíra nevěřícně.
„Máš slovo rodilého Bruntálca,“ bouchl se Hrom do kyrysu.
„Jaký ty jsi rodilý Brunátlec?“ pohoršil se Křupan. „Víte,“ pohlédl na Bořimíru, „jeho matka je z Hané, jeho otec odněkud z Ostravska – no sama slyšíte jak mluví, ne?“
„Bo som sa v Brunále narodil, ty trůbo!“ ohnal se po něm Hrom.
„No tak, dost!“ okřikla Hroma s Křupanem Bořimíra. „Tohle je strom dimenzí, tak se koukejte chovat důstojně, vy pacholci!“ V její něžné, takřka holčičí tvářičce se naježilo obočí a ostrý pohled jejích očí propaloval pancíř přilbic. Křupanovi vyschlo v krku víc, než když ho Krutoslava, jediný člověk, z něhož měl oprávněné obavy, počastovala důtkou.
„Ale…“ odkašlala si Tygřice. Bořimířin pohled nebyl určen přímo jí, takže ji zasáhl jen okrajově, přesto i ona cítila, že jí z hrdla nejdou slova tak hladce, jak byla zvyklá.
„Ale co?!“ hodila po ní pohledem Bořimíra.
Tygřice o krok ustoupila.
„Mluv sakra!“
„Dávná Dcera Temného Bruntálu prý přece strom dimenzí zničila, aby ochránila svět. Myslela jsem…“
„Toš nemysli,“ štěkl na ni Křupan. „Dcera Temného říká, kdo jsme abychom se jí protivili?“
„Má pravdu,“ přidal se Hrom.
„Ale, mocná Bořimíro,“ zeptal se Křupan, „proč máme ten strom přesadit?“
„Aby ho nikdo nenašel. Zejména ne žáby. Aby ho nikdo nemohl využít pro své účely. Ještě je mladý a nemá tolik sil, aby se ubránil tak velké přesile, jaká se na něj dnes vrhla.“
„Konečně to dává smysl!“ zapískala Křupanova vysílačka vesele.

„Moment, počkat,“ zavelel Křupan a prstem ukazoval na vysílačku. „Poslechnem si co má centrální mozek Bruntálu na svém parním srdci.“
„Víš, Křupane,“ zapískalo to šeredně z vysílačky, „měl bys krotit svá rádoby poetická vyjádření. Zatímco vy jste si povídali, já pracoval. Tvrdě jsem pracoval. To mi připomíná, že přídavné spalování silážního plynu nějak nefunguje, takže, až se vrátíte na základnu, musíš poslat síťaře, aby to prověřil.“
„U všech žab, on zas vysál celé silo,“ povzdechl si Křupan, ale protože vysílačku nepřepnul, počítač ho naštěstí neslyšel. Na Křupanovo štěstí, samozřejmě.
„Realita je rozdělena do tří sfér: temné, šedé a světlé. Nosným kamenem reality je však sféra šedá, kde žijí všechny normální živé bytosti. Sféru temnou obývají monstra a v zatím neprokázané světlé sféře by měly žít bytosti nadzemské.“
„To je známá teória,“ poškrábal se Hrom na přilbici.
„Takže kromě Temného a Šedého existuje i Světlý Bruntál?“ podivila se Bořimíra.
„Ale kdeže, děvčico,“ rozesmál se Hrom. „Světlý Bruntál je iba legenda. Prý: čisté ulice plné květin, hladký asfalt bez výmolů, kanály zapuštěný přesně na hranu silnice, rovné chodníky, jasné fasády domů, obchody otevřené aj v nedělu, hospody, kde čepujů pivo ze sladu a ne z žabích koží! Kdo by chtěl žiť v takovej utopii!“ Hrom se smál, až se za kyrys popadal.
„Hej,“ plácl ho po rameni Křupan, „já bych ty hospody docela uvítal.“
„Náhodou,“ nechal se slyšet jeden z vojáků, „Holba už vychytala správný poměr mezi sladem a vývarem ze žabích kůží.“
„To je pravda,“ přikyvovala Tygřice.
„Jak mohou vědecké pravdy soupeřit s pivem,“ zapískala smutně Křupanova vysílačka.
„Toš nečíl sa,“ chlácholi Hrom počítač, „a pokračuj.“
„Měli jsme za to, že v každé realitě existují stejná místa, města a ostatní objekty, takže nemusí být na první pohled ani jasné, když cestovatel překročí hranice dimenzí. Ale je to jinak – svět, jak ho známe, existuje jen v šedé realitě. Bruntál je výjimkou.“
„Bruntál je výjimkou?“ zahučelo to sborem.
„Jistě. Bruntál stojí na místě, kde se všechny tři reality prolínají. Nebo aspoň dvě, protože o světlé realitě není dost důkazů. Všimli jste si, že pokud obyvatelé Temného jeli navštívit jiná města, byl jejich popis oněch míst naprosto stejný, jako od cestovatelů ze Šedého? Je to proto,“ nečekal počítač na odpověď, „že po opuštění Bruntálského okresu přešli automaticky do šedé reality.“
„Ale proč stejně nepřejdou i jiná stvoření z temné reality?“ zeptala se Bořimíra a ignorovala zlobné Hromovo zasyčení, když byl zahrnut mezi stvoření.
„Protože lidé mají původ v šedé realitě, zatímco zubaté žáby a jiná monstra v temné. Nemohou přejít do šedé reality jinudy než přes Bruntál samotný. A trhliny hlídají naše statečné oddíly BéBéeS.“ Počítač odmítal moderní výslovnost zkratky Bruntálských Bezpečnostních Sil.
„Takže musíme ten strom zničit?“ zeptal se s obavami Křupan. Byl to rozumný muž a nechtěl se dostat mezi dva mlýnské kameny. Mezi Bořimíru a počítač.
„Ne, nemusíme,“ zapištěl počítač. „Naopak, prolnutí nám umožní lépe chránit šedou realitu před vpádem temnoty do naší dimenze. Dávná Dcera Temného Bruntálu neměla po ruce armádu a musela tudíž zničit bránu světů. My jí naopak můžeme využít. Samozřejmě jen za předpokladu, že zesílíme hlídky a budeme důrazně regulovat stavy zubatých žab. A samozřejmě likvidovat vylíhlé i potencionální žabolaně, jež by, díky svému zrození, byly původem z šedé a nemusely se tak držet uvnitř prolnutí.“
Bořimíra ulehčeně vydechla.

 

Vojáci se rázem změnili v zahradníky. Pod dohledem staříka s v kostkované hučce, o němž se proslýchalo, že pracuje u správy zeleně, odborně vyryli strom dimenzí a odnesli ho do parku. Přilbice a kyrysy odložili do trávy. Rukavice si samozřejmě nechali, neboť byly pracovní, a stařík trval na dodržování předpisů o ochranných pomůckách.
Vojáci brzy odložili i kroužkované košile, protože jim bylo poněkud horko. Byli zvyklí pracovat s cepem, ne s rýčem a lopatou.

Na trávě se probral volně pohozený Michal.
„Kde…“ zakoktal, „kde to jsem?“
Nikdo si ho nevšímal. Nikdo na jeho poznámku nereagoval.
Michal zakašlal. Ztěžka se zvedl ze země, přistoupil k nejbližší postavě, co k němu byla otočena zády. Nějakému staříkovi s hučkou na hlavě.
Zaklepal mu na rameno.
Stařík se obrátil.
„Vítej v Temném Bruntále, chlapče,“ řekl stařec a ústa se mu roztáhla v širokém, výmluvném úsměvu. Ostré a špičaté zuby se mu zaleskly ve světle ohně zapadajícího slunce.
Michal zavrávoral a spadl na zem. Toho dne si už snad posté narazil důležitou partii nutnou k bezchybnému výkonu práce marketing menedžra.

„Mladej se ti probral, Bořimíro,“ otřela si Tygřice rukou pot z čela a protáhla se. Z nezvyklé práce ji začínaly bolet záda.
„To není můj mladej,“ zaškaredila se Bořimíra.
„Tak co s ním?“ zeptala se Tygřice.
„Co by,“ pokrčil rameny Křupan. „Pošlem ho domů.“
„Domů,“ vydechl Michal. „Jasně. Hele, našli jste moje auto?“
„Auto?“ podivil se Hrom. „Kde?“
„Na té polňačce,“ mávla rukou Bořimíra.
„Nic jsme tam nenašli, chlapče,“ zavrtěl hlavou Křupan.
„Ale moje oktávka…“
Vojáci rázem ustali v práci a upřímně, hlasitě se rozesmáli.
„Co…?“ nechápal Michal.
„Žaby ti ho sežraly,“ zazubil se Hrom.
„To ne!“ zajíkl se Michal. „Byla přece vytuněná…“
„Toš, do Bruntála si musíš pořídit řádné auto, žabuvzdorné. Trabanta, wartburga, nebo, jestli si zazobanec, tak žigula, moskviča bo, seš-li vážně při prachách, tak volhu. Ne dajaký západní laciný šmejd.“
„Ale jak teď pojedu domů?“
„Vlakem ťa pošlem,“ odpověděl Hrom a loktem rýpl do Křupana. „Tak, ne?“
„Tak,“ přisvědčil Hrom. „Prachy ti zůstaly?“ podíval se nesmlouvavě Michalovi do očí.
„Mám karty…“
„Jsi v Bruntále!“ zahromoval Křupan. „Nás nějaký karty nezajímají! Jen prachy!“
„Mám i hotovost…“ dodal rychle strachy se chvějící Michal. „Ale jen papírovou.“
„Toš, zlato by bylo lepčí, to jó,“ pokýval hlavou Hrom, „ale papírky postačí.“
Michalovi se viditelně ulevilo.
„Vlak jede za dvacet minut,“ zaclonila si Tygřice oči, jak určovala výšku slunce.
„Hybaj, ať stihneš koupit lístek!“ houkl na něj Křupan.
„Chci i místenku,“ ohradil se nesměle Michal.
„Místenky sa prodávajů nejblíž někde v Holomócu bo České Třebové,“ zpražil ho Hrom. Křupan jen přikývl.
Michal polkl a usoudil, že ho vlastně už nic víc nezajímá. Michala vypadala, že se mezi Bruntálci cítí doma a na jeho nabídnutou ruku jen zaprskala a výhrůžně pozdvihla svůj cep, tak vycouval a mimoděk se chytil za bolestivé pozadí.
„Nemohl,“ osmělil se ještě, „nemohl bych aspoň na to nádraží dojet taxíkem?“
„Kde tady chceš chytit taxíka, mladej?“ pousmál se Křupan.
„No,“ skočila mu do řeči Tygřice, „jestli je Ferda zase už u automatů…“
„No jo,“ plácl se Křupan do čela dlaní, „málem jsem na něj zapomněl. Pořád drožkaří?“
„Pořád,“ přikývla Tygřice. „Ale má málo kunčaftů, tak vysedává u automatů.“
„Jestli bude vyhrávat, nebude se mu chtít nikam jezdit,“ poznamenal jeden voják.
„A jestli bude prohrávat, tak taky ne,“ dodal další.
„Už vůbec ne kvůli tomu, aby někoho hodil za pajsku na nádraží,“ dodala vojačka z Temného Bruntálu. Ferda byl původem od nich, z Temného.
„Toš, šuhaju,“ rozhodil rukama Hrom, „nebýva ti než jít na to nádraží pěšo.“

 

„Tygro,“ řekl Křupan jen co Michal zmizel za rohem.
„Ano, podšéfe?“
„Sleduj ho.“
„Jasan, podšéfe.“
Křupan se na ni ublíženě podíval.
Tygřice se usmívala.
„Ujisti se, že nastoupil do vlaku. A pak zajistíš, aby mladého čekali už na nádraží.“
Tygřice vážně přikývla.
„Číslo na Horkou linku doktora Chocholouška máš?“
Docent doktor Chocholoušek měl totiž na stole červený telefon. Telefon, jehož číslo neznal nikdo. Ani prezident, ani předseda vlády, ani bezpečnostní služby, ani telefonní společnosti. Tato linka byla stará jako telefonní dráty samy a vedla přímo z Bruntálského ústředí do ordinace prověřené osoby šéfující jistému ústavu. S pomocí této linky BíBíeS uklízela osoby, jež viděly co neměly, a které nebylo možné předhodit smečce hladových žab.
Bruntál měl vždy dlouhé ruce.
„Jistě, Křupane,“ odpověděla Tygřice vážně.

Než nastala půlnoc, vojáci přesadili polovinu stromů v parku. Nikdo tak nemohl poznat, který z přesazených stromů je ten, co původně rostl na okraji Zámeckého Náměstí.
Bojem i poctivou prací unavení vojáci byli milostivě rozpuštěni ke svým domovům, aby si odpočinuli, léčili své šrámy, namožená záda a puchýře od rýčů. Nebo, jako v Tygřině případě, aby se starali o zraněné členy rodiny.
Bořimíru Křupan ubytoval v luxusním bezpečném bytě BíBíeS a z pozice podšéfa, tedy zástupce ředitele, ji jmenoval do nově zřízené pozice koordinátorky. Jejím prvním úkolem bylo zpacifikovat marketing a lidské zdroje. Křupan v skrytu duše doufal, že si Bořimíra vezme do práce Zubomlat.
Dobře věděl, že ho bude potřebovat.

 

 

 

„Tak,“ zahlaholila ode dveří Krutoslava Krákalová, ředitelka BíBíeS druhého dne v deset ráno. „Copak se dělo za dobu mé nepřítomnosti?“
Křupan se na ni zkoumavě podíval. Krutoslava vypadala odpočinutě a přímo zářila energií.
„Jak bylo na dovolené?“ zeptal se na oplátku Křupan.
„Skvěle. To víš, Zlín. Tam se nic neděje,“ usmála se Krutoslava a z úst se jí blyštily ostré zuby. „Ale nedpověděls mi. Co se dělo tady?“
„Tady?“ zasmál se Křupan a pozdvihl oběma rukama svůj šálek kávy. „Tady je přece Bruntál, tady se přece nikdy nic neděje.“

 

Reklamy